Oda.

Oda. K 40letému výročí akademické činnosti Giosué Carducciho.
Vážná Clio nad dějin sarkofagem sedí, rýdko z démantu uklánějíc, aby v desku bronzovou vryla pevně heroů jména. Sestra její, tragická Melpomena, v očích hrůzy katastrof, v kšticích tmavý vavřín trpký, pohlíží v proudy dějin s Medusy tváří. Měkké tóny flétny své ladíc v souzvuk jemní hořkost meditac obou sester s děcka tklivým úsměvem Euterpe gracií sladkou. Velké děje pradávných otců, půtky, řeže, honby, únosy smavých dívek, pomstu hrdin, zápasy, Calliope polnicí hlásá. 70 Jako motýl s opálem vzdušných křídel v chmurný hlahol epický smích sem padá, Hebě rovna snáší se Terpsichora v rythmickém tanci. Kynouc vlídně s úsměvem božské sestře, hocha s toulcem, střelami u svých nohou, v lýru hrouží bouřněji bílé prsty Erato snivá. Klidná v modré tunice Uranie kolem hlavy hvězdnatou s gloriolou k hvězdám kyne, odvěkou setrvačnost věcí všech věštíc. Těchto sedm sešlo se – léta tomu – u Tvé, mistře, kolébky vůlí nebes, dar Ti ze své Pandory skříně klamné do vínku daly. Soudné oko v tajemné vření dějin, tichý soucit v zápasy dlouhých věků, sladkou hudbu, rythmický tanec sloky v milostné písni. Kouzlo slova s kladiva silou pádnou jako s měkkým hrdliček cukrováním; zjevno, profil za nimi uklidněný Danta že stanul. 71 Drahé vlasti žehnaje bouří věků, v tužbě vroucí předati v Tvoje ruce, jak ji nesl Parini s Alfierim, pochodeň svatou, na níž věčné radostné zažíhá se ve tmách světlo myšlenky s jasem citu, s žárem pravdy, svobody perspektivou budoucím časům. Léta přešla. Hyblejské včely medem lidstvo krmil’s čtyřicet dlouhých roků; pěkně sluší kadeři sněhem bílé zelený vavřín. Léta přešla. „Z papoušků žvatlajících marnou chválu“, z havranů škodolibých bílé jsou dnes labutě, letem tichým táhnoucí k světlu; Kk světlu slávy získané prací roků v službách toho, vskutku co smrtelné. Času dost měj vrýti Tvé jméno k druhým, velebná Clio. 72