Vážná Clio nad dějin sarkofagem
sedí, rýdko z démantu uklánějíc,
aby v desku bronzovou vryla pevně
heroů jména.
Sestra její, tragická Melpomena,
v očích hrůzy katastrof, v kšticích tmavý
vavřín trpký, pohlíží v proudy dějin
s Medusy tváří.
Měkké tÓny flétny své ladíc v souzvuk
jemní hořkost meditac obou sester
s děcka tklivým úsměvem Euterpe
gracií sladkou.
Velké děje pradávných otců, půtky,
řeže, honby, únosy smavých dívek,
pomstu hrdin, zápasy, Calliope
polnicí hlásá.
Jako motýl s opálem vzdušných křídel
v chmurný hlahol epický smích sem padá,
Hebě rovna snáší se Terpsichora
v rythmickém tanci.
Kynouc vlídně s úsměvem božské sestře,
hocha s toulcem, střelami u svých nohou,
v lýru hrouží bouřněji bílé prsty
Erato snivá.
Klidná v modré tunice Uranie
kolem hlavy hvězdnatou s gloriolou
k hvězdám kyne, odvěkou setrvačnost
věcí všech věštíc.
Těchto sedm sešlo se – léta tomu –
u Tvé, mistře, kolébky vůlí nebes,
dar Ti ze své Pandory skříně klamné
do vínku daly.
Soudné oko v tajemné vření dějin,
tichý soucit v zápasy dlouhých věků,
sladkou hudbu, rythmický tanec sloky
v milostné písni.
Kouzlo slova s kladiva silou pádnou
jako s měkkým hrdliček cukrováním;
zjevno, profil za nimi uklidněný
Danta že stanul.
Drahé vlasti žehnaje bouří věků,
v tužbě vroucí předati v Tvoje ruce,
jak ji nesl Parini s Alfierim,
pochodeň svatou,
na níž věčné radostné zažíhá se
ve tmách světlo myšlenky s jasem citu,
s žárem pravdy, svobody perspektivou
budoucím časům.
Léta přešla. Hyblejské včely medem
lidstvo krmil's čtyřicet dlouhých roků;
pěkně sluší kadeři sněhem bílé
zelený vavřín.
Léta přešla. „Z papoušků žvatlajících
marnou chválu“, z havranů škodolibých
bílé jsou dnes labutě, letem tichým
táhnoucí k světlu;
k světlu slávy získané prací roků
v službách toho, vskutku co smrtelné.
Času dost měj vrýti Tvé jméno k druhým,
velebná Clio.