Dvanáct ritornellů.

Dvanáct ritornellů.
I. I.
Ty květe anemony! Sáh’ jsi mi k srdci, jakby milá ruka tam vzpomínek všech rozpoutala zvony. II. II.
Bazalky kvítku cudný! Tak domácí na okně starých panen, klid pít mi dáš – žel, z minula jen studny. III. III.
Genzian modrý kalich co připomíná? – Lítost v srdci zbyla po výbojích tak mnohých – žel, tak malých! 39 IV. IV.
Ty zlatý petrklíči, co chceš v mou jeseň – z tebe Vesny radost a první triumf mladé lásky křičí. V. V.
Jdi, chladná kamelie! Jsi příliš pyšná – srdce milující spíš v sedmikrásách žije. VI. VI.
S novými hyacinty vše zladí se – duch upokojen těká všech nedosněných snů svých labyrinty. VII. VII.
Mlč, pomněnko ty snivá, slz vlahou bující – víš nejlíp sama, ký zdroj to v mojí duši tiše zpívá. VIII. VIII.
Maceška pestrobarvá chce namluvit mi cit – ví dobře sama, že vše – jak ona – larva. 40 IX. IX.
Mdlý šeřík ze skleníku se tomu směje na svém křehkém stonku, na čár si myslí půvabných dvou rtíků. X. X.
Cynie popelavý květ šeptá mi: Co krasší může býti, než sníti ve dne, v noci u tvé hlavy? XI. XI.
Nádherná magnolie! V čem spí tvé tajemství? Snad sama luna své po tmě stříbro v kalichy tvé lije? XII. XII.
Mák vlčí nenos domů, prý nese neštěstí – když z tvé je ruky, jej zlíbám jen a zasměji se tomu. 41