Allegorie.

Allegorie.
Tu jakési město divné a cizí se vzpjalo přede mnou vichřicí snů, tu domy jak vlny, jež vzdmou se a mizímizí, a těžko v tom víru dohlédnout k dnu. Dvě brány jen s ohni strážnými čněly nad tímto mořem věží a střech, do ulice házely obě žeh skvělý, kde dále vřel život, ruch, shon a spěch. U východní brány Anděl stál Žití, stál v bílé říze v úsměvu svém; u západní brány, v tmu jež se řítí, stál Anděl Zmaru tichý a něm. Dav stínů východní procházel branou, dav stínů západní obléhal též, a z Andělů každý tiše stál stranou, velký v své velebě strmá jak věž. Co v městě zatím život vřel stínů, tak bizarních, groteskních pro spáčů zrak, a dívek tu sedělo s květy v svém klínu u dveří, za okny, lehkých jak pták! 75 Král seděl na trůně, spory vše řešil, ve chrámě zpíval kněz na boží čest, u lampy učenec bděl a se těšil vždy starou pravdou všech vyjetých cest. U forten žebrák jen kvílel a prosil, u pranýře dílo své prováděl kat, v krčmě kdos rval se, dělník, co nosil své břímě v potu – snad oddán a rád. Zřel’s, v bubny jak bijí, v zvony jak třeskly, však pro každý ruch byl hluch spáče sluch, na oštěpů hrotech se bludičky leskly, než stínů se zmítal a šířil kruh. Za stoly mnohá se zvedala číše, pod okny nevěstek křik zněl a zpěv, hra stínů do noci splynula tiše, leč nad vším dvou strážců rudý plál zjev. Svit rudých ohňů na každé bráně hrál po jejich tváři, míhal se, plál, v tom východ i západ se šinul kamos k straně a mezi anděly stál ten, kdo spal. Ve hloubi kdes dole město již zniklo, On zřel jen strážců těch měnivou líc, a světlo když střídavě po obou stříklo, je rozeznat oba – nedoved víc. *** 76 Ó světlo, ó světlo! – Kde východ a západ? stál soudcem nad nimi, sám se tu ptal; jak můž’ jen člověk – mšice – tu chápat, co tvůrce či osud od věků stkal? Neb člověk sám jeden sta republik malých jest životů, jež ani nestihne zor, za všecky musí pít bolestí kalich a poznávat vlastní maličký vzdor. Dne mšice po slunci, věčnu se dere, co atom sám tady zvát může svým? o píď se snaží a s davy se pere a neznámý cíl jest mu tajemstvím. Co Anděl Žití, co Anděl Smrti jdou za svou metou poklidně dál, ať osud jej hladí, ať osud jej škrtí, vždy člověk cítí svůj odvěký žal! 77