Žil v klášteře, vždy zneuznán,
lhostejný bratr všemi zván.
Ať slunce plálo, padal sníh,
ať konvent vesel, v žalu ztich',
on stranou ode všeho sám
děl: „O nic již se nehádám!“
Vznik' mezi bratry mnohý svár,
kdes ctižádost svůj vetkla spár,
kdes ješitnost, kdes hamižnost,
on neždál nic, měl na svém dost.
A sotva zrak vrh' sem a tam,
řka: „O nic již se nehádám!“
„Tys dostoup' vrchol askese,
jak lišák lapen v železe.“
Děl opat jednou při číši.
„Však nevěř, to že nejvyšší.
Cos chtít se musí, po čems plát,
je rubáš jinak ten tvůj šat.“
„Tím býti má, já myslím sám,
však o nic již se nehádám!“
A opat zhas'. Byl volby den,
on opatem byl vyvolen.
Pro nezištnost on všech měl hlas;
teď, myslili – vzplál jeho čas.
Teď vztyčí se a oživne
v své ztrnulosti podivné.
„Jak, opat já? To asi klam. –
Však o nic již se nehádám!“
„To není klam, to pravda jest,
vzít volbu káže řádu čest.
Vzít volbu káže povinnost!“ –
„Nu, je to pro mne tuhá kost!
Však, bratři, jak jsem pravil vám,
já o nic již se nehádám!“
Od času, co se opat stal,
div, klášter jakby rozkvétal.
Nebylo sporů, hádek zlých,
žil každý pro sebe a tich.
Jak opat by je nakazil,
žár tužeb v nich se zamrazil.
Pod lhostejnosti skořápkou
plul každý se svou kocábkou
ve přístav míru, jenž jest hrob,
kam stačí prken šest a skob.
A opat sám, když umíral,
kol každý v pláči dojat stál.
On usmál se jen: „Pokoj vám,
já o nic již se nehádám!“