Legenda o lhostejném bratru.
Žil v klášteře, vždy zneuznán,
lhostejný bratr všemi zván.
Ať slunce plálo, padal sníh,
ať konvent vesel, v žalu ztich’,
Onon stranou ode všeho sám
děl: „O nic již se nehádám!“
Vznik’ mezi bratry mnohý svár,
kdes ctižádost svůj vetkla spár,
Kdeskdes ješitnost, kdes hamižnost,
on neždál nic, měl na svém dost.
A sotva zrak vrh’ sem a tam,
řka: „O nic již se nehádám!“
„Tys dostoup’ vrchol askese,
jak lišák lapen v železe.“
136
Děl opat jednou při číši.
„Však nevěř, to že nejvyšší.
Cos chtít se musí, po čems plát,
je rubáš jinak ten tvůj šat.“
„Tím býti má, já myslím sám,
však o nic již se nehádám!“
A opat zhas’. Byl volby den,
on opatem byl vyvolen.
Pro nezištnost on všech měl hlas;
teď, myslili – vzplál jeho čas.
Teď vztyčí se a oživne
v své ztrnulosti podivné.
„Jak, opat já? To asi klam. –
Však o nic již se nehádám!“
„To není klam, to pravda jest,
vzít volbu káže řádu čest.
Vzít volbu káže povinnost!“ –
„Nu, je to pro mne tuhá kost!
Však, bratři, jak jsem pravil vám,
já o nic již se nehádám!“
Od času, co se opat stal,
div, klášter jakby rozkvétal.
137
Nebylo sporů, hádek zlých,
žil každý pro sebe a tich.
Jak opat by je nakazil,
žár tužeb v nich se zamrazil.
Pod lhostejnosti skořápkou
plul každý se svou kocábkou
ve přístav míru, jenž jest hrob,
kam stačí prken šest a skob.
A opat sám, když umíral,
kol každý v pláči dojat stál.
On usmál se jen: „Pokoj vám,
já o nic již se nehádám!“
138