Golem.
Golema z hlíny zhnět’
Bezalel rabi starý,
vdech’ citů svých mu květ
i srdce jaré žáry,
vdech’ v každý sval i žílu
mu vlastního já sílu,
jíž svět podmanit práh’.
A před starcem jak stál
a koulel bystrým okem,
Löw starý pýchou vzplál,
nad žití veletokem
jak stanul by, sáh’ ke dnu
a jeho krůpěj jednu
vyvážil v laur svých snah.
„Na jeden aspoň mžik,“
snil rabi: „Co chcichci, mohu,
jsem pouze trpaslík,
však vůlí, citem Bohu
se vyrovnám v té chvíli,
já tvořil z vlastní síly,
ó vznešený to cit!“
151
A plaše jeho zor
se rozhled’ jizbou tmavou,
kelímků, pánví sbor
kde mluvil s pecí žhavou,
kde s folianty skříně
nacpány k stropu líně
svůj v prachu snily klid.
Své dílo prohlížel
a nezřel, jak je směšný,
však sotva slovo děl,
byl Golem k dílu spěšný,
rost’ náhle, přeběh’ schody,
ba plničký džbán vody
na pokyn pánův nes’.
Se stěny sutky strh’
a obrátil v nich písek,
do pece dříví vrh’
a upravil řad mísek,
k rozkazu starce bdělý,
byl čilý po den celý,
až k zemi večer kles’.
„Již dosti!“ rabi prál,
„již dosti pracováno,
dost k službě jsi mi stál
a zítra také ráno,
jdi, spočiň, hochu milý,
je nutno šetřit síly,
to starý zákon jest.“
152
Leč Golem jakby hluch
výš rost a vzpřímil tělo,
již zdál se být jen duch,
jímž všecko oživělo
a jak mu rostly údy,
bylo ho plno všudy,
co začít? Co s ním svést?
Lvem zařval rabi: „Dost!
Já pán a tvůrce velím!
Chceš zkusit moji zlost?
Po tobě kletbou střelím,
jež zbojné syny světla
do sirných slojí smetla,
stůj, lehni, shon svůj ztiš!“
Však marný kmeta křik,
byl obrem z hlíny Golem,
vše kácel, třískal v mžik,
jak vichr zuří polem,
pak zatočil se prudce,
pět hlav měl, čtyři ruce
po kmetu vztáhl již.
Kabalu rabi chyt’
a s děsným zaklínáním
na leb mu hodil v kmit;
však trpaslíka skráním
stkal tím jen vínek hvězdný...
Cit děsné hrůzy bezdný
že starce schvátil v tom.
153
Jen „Jahve!“ v strachu hles’,
pad’ na kolena hbitý,
ne hříčka dum, leč běs
to před ním zuřil lítý.
„Ó pomoz, milostivý
můj Bože, hříšný, lživý
byl soud můj!“ – Zazněl hrom.
A v tom sjel bleskný klín
a Golem – hrstka prachu,
však v záři Hospodin
děl ku rabimu, v strachu
jenž chvěl se jak prut holý:
„Víš teď, jak vzpoura bolí –
a to byl pouhý prach.
Teď pochopíš můj bol,
jak mně, Pratvůrci, bylo,
když celé nebe kol
se na mne rozbouřilo,
když vlastní děti světla
má pěst ve propast smetla,
kde věky lkají v tmách!“
154