Věčná lampa.
Na černém řetěze pod klenby krůžnicí
ve vzduchu visí jak ptáče se chvějící
na těžkém poutu;
kde sloupy do klenby rostou jak olbřími
a stíny pochmurné plazí se pod nimi
ze čtyřech koutů.
Jak oko Boha sem upřené do šera,
ve kterém zem chodí z rána a večera
prostoru dálí;
do stínu upřené s výše a daleka,
do něhož v životě srdce se člověka
jako v plášť halí.
Či lidstva od snění bledou se nad skrání
jak matka nad děcka kolébkou uklání
to oko Boha!
bludištěm duše pak světlo své rozlije,
ozáří srázy a vášní vír, kde v ní je
prohlubeň mnohá.
28
Bůh to jest světla zdroj, jenž řine vesmírem,
azurem směje se a nebi po širém
hvězdami svítí,
na růži purpurem, v lilijích sněhem zas;
na křídlech motýlů hořící barev jas
zázrakem vznítí.
Na křídle vážky plá duhovou perletí,
kdy v slunce paprscích rozpjatá přeletí
smaragdu vlny;
jež v běhu trysknou-li a břehy porosí,
v něm květy zahoří i stébla rákosí
ohně jsou plny.
Do duše jemné té myšlének do vásy
padá a zářící duhou ji prochází
jak hranol bílý;
kdysi plál ve zraku biblických proroků
ať v srdci Horebu, v Karmela hluboku
ve snění žili.
Zaplanul bleskem kdys na skráni Mojžíše
na stráních Sinaje a v krvi Ježíše
trysknoucí z boku;
červánkem mystickým linul se v temnoty
jak láva hořící se břehů Golgothy
do věků toku.
29
Kristův bok! ó lampo Božská a zářivá,
z Tebe se z věčna a do věčna přelívá
plamenné moře.
Dnes hoříš pod krytem kamenných kathedral,
v katakomb labyrinth zda se dřív nevedral
svit Tvojí zoře? –
Hle, jak sem ze hloubi sloupů a pilířů,
nádherných oltářů s fial a arkýřů
slétají stíny;
jak nočních motýlů tiše a bez ruchu
vznáší se blíž a blíž váhavě ve vzduchu
let jejich líný.
Leskem Tvých paprsků jak sovy vzbuzeni
vzlétají příšerní ku Tvému plameni,
na prach se stráví,
z popele vzlétne zas ve jisker směsici
každý z nich, do temna skane jak zářící
paprslek smavý.
Ó Kriste, pastýři vlídný a lásky pln,
tak hříšná duše vždy do krve Tvojí vln
noří se celá,
nad tělem mrtvým co hroby smrť zamyká,
do věčna bokem Tvým přesvatým proniká
jak anděl stkvělá!
30