SURSUM CORDA
BÁSNĚ
XAVERA DVOŘÁKA
V PRAZE 1894
Tisk a náklad Cyrillo-Methodějské knihtiskárny
(V. Kotrba)
[1]
JEHO BISKUPSKÉ MILOSTI
NEJDŮSTOJNĚJŠÍMU PÁNU
PANU
FERDINANDU JANU NEP. KALOUSOVI,
slovutnému biskupu Gratianopolitanskému,
světícímu biskupu Pražskému,
J. Sv. Lva XIII. dom. prelátu, proboštu staroslavné
kapitoly v Staré Boleslavi atd. atd. atd.
v důkaz
vroucí vděčnosti a vděčné oddanosti
věnuje
autor.
[3]
SURSUM CORDA
[5]
Pontifices.
Tmou věků, jež se přes kraj země valí,
jdou v oblak světlý, v nějž se Bůh sám halí;
jdou vždycky k výsostem a vždycky k předu,
žár mystický jim hoří ve pohledu.
A pevně kráčí řada jejich stkvící,
ať k oltáři se berou, ku hranici;
jim nezachví se nikdy v mdlobě noha:
což cesta jim! vždy najdou svého Boha!
Kde berla jich se hvězdou ve tmách zvedne,
jdou zástupy, jdou moře nepřehledné;
jak stáda věrná za pastýři spějí,
jež slzou plá neb krví, po šlépěji.
[7]
Kdo pravdy lačni jsou, jim ze své dlaně
hned divem Božím učiní stůl Páně;
jich rty jsou otevřeným skály bokem,
zkad milost řine živoucím svým tokem.
Jak se Sinaje, v němž se pne poušť holá,
zas po staletích Bůh tu lidstvo volá;
ne v blescích mluví, které drtí v děse,
však v lásce, jež i život v oběť nese. –
Tys jedním z nich! nám vznešený jdeš v čele;
Bůh nutí nás Ti zvolat: „Archanděle!“ *)
a „Příteli!“ chce zrak Tvůj přelaskavý,
však srdce milující: „Otče!“ praví.
*) Zj. sv. J. k. I. 20.
[8]
Soli Deo!
Noc roste přede mnou a hvězdy tajemnou
svou září sladkého cos mluví ke mně;
tmou rozporů já otvírám teď duši svou,
co zavřela své všecky květy země,
jen Tobě, Bože můj!
Jak světlo zlacené se stínem rozklene,
cit-láva horoucí se nitrem valí,
a sny a touhy všedním žitím zkalené,
jak vlídné hvězdy svítí k tomu z dálí
jen Tobě, Bože můj!
Mé srdce puklý zvon, hlas jeho tichý ston;
teď poslouchám, ó jaká harmonie!
zda schýlil pták se výšin v jeho sklon?
a z hnízda jeho písní proud se lije
jen Tobě, Bože můj!
[9]
Den rozlil se už v tmách a slunce v hlubinách,
jich hrobku noc zamyká svými klíči;
když vše jsem pochoval už v těžkých ssutinách
v té noci nový život ztad se týčí
jen Tobě, Bože můj!
Jak loď jest žití spěch! a mojí vlídný břeh,
vy bílé hvězdy, veďte ji, kde leží;
teď bouřemi a přes víry, ó nech, ó nech!
ať okřídlena bez záhuby běží
jen Tobě vstříc, jen Tobě, Bože můj!
10
Tvým věčně být!
Tvým věčně být, můj Ježíši,
Tvým být má touha nejvyšší.
U nohou Tvých zde skloněn v prach,
se ztrácet v sladkých myšlénkách;
a v slzách hoře, bolestí
snít o Tvém ráji, o štěstí,
o říši hvězdné v stínech tmy,
jež v dál se klene nad zemí;
kam jenom na snů peruti
má duše vstoupá v pohnutí,
kde tichne každé touhy vzdech,
jak zmírá vůně v poupatech,
a jako paprsk zlacený
se v hruď mír klade ztracený:
vše vrací se, co kdy jsem snil,
zač nadarmo jsem zápasil;
11
zde teprv žití na sklonu
já zvedám taje oponu,
jenž slove štěstí, žití cíl, –
víc pochybovat – nemám sil;
tak klidně můžem večer zřít
ve slunce jas a zlatý třpyt,
jenž dříve oslepil náš zrak,
když v zenithu plál s podoblak;
tak, Pane, u Tvých nohou sám
svůj bolestný klam poznávám
a klidně zřím v Tvou svatou líc:
znám cíl svůj, neztratím ho víc,
nechť večer je a pozdě ať,
jen zde mé jitro může vzpláť,
jen z Tebe tryská jeho třpyt,
Tys jitro mé – já Tvým chci být!
12
Labutě.
Tiše nebem měsíc pluje
jako bílá labutě,
jenom větřík chvílí duje,
jak když křídlem zavesluje
bílá nebes labutě.
Tisíc ptáčat letí za ní,
každé jako zlatý bod;
azurovou táhnou plání
za labutí bez ustání
sladké hvězdy zlatý bod.
Kam jen pohled otvírá se
v hloubku nebes, plno hvězd,
až na zemi dští to v jase,
ta již sama obléká se
v roucho rosné plno hvězd.
A tak plují v tichém tahu
v jakés kraje záhadné,
na věčnosti jistě prahu
dnes ukončí pyšnou dráhu,
než vzplá slunce záhadné.
13
Poesie! Kam mě nese?
Sny mé? jde jich k věčnu let!
umdlí-li, pak tělo střese
duše má a dá se v plese
přes práh hrobu k věčnu v let!
14
Vlny řeky.
V hloub řeky dívám se – proud vidím růst,
hle, z jezu řeky jako z obra úst
hřmí příval vod; to splašení jsou oři,
z vln hlavu, bílou hřívu z pěny noří.
Kam zmatený jich letí bouřný spěch,
kde staví krok svůj a kde divý běh?
Dál ženou se – já patřím za nimi,
teď slunce paprsleky zářnými
se dotklo jich; ó kouzlo! v okamžení
hned každá vlna na zlato se mění,
jsou stříbrem hned ty víry zpěněné
proud širých vod je moře plamenné.
To láva hořícího kráteru!
víc záře nevdechne ni večeru
jas slunce oblakům – či Bůh Své skráně
snad noří vznícené v ty vodní pláně,
a lásky žár, jímž jímá lidstva rod,
chce hasit v chladu vln a v chladu vod?
15
Ty dále řinou se, jsou růže stříbrné,
jak závoj kouzelný když odhrne,
tu v slunci blýská poklad drahokamů;
hle, tisíc jisker a hle, tisíc plamů,
v zrak zdivený to šlehá rubíny
a démanty z té jasné hlubiny.
To zde! však v snění patřím šedou dál,
kde s štítů hor a mlčelivých skal
stín lesů, které břehy jejich vroubí,
jak mrtvých sen tam klesne u vod hloubí,
kde s temným vzlykem vlna láme se
na hrotech stěn na skalním útese.
Kde rej váš veselý, kde žár i nach?
ó rcete: proč stín roste v hlubinách?
či zříte, okeánu pláně širá
jak lačný chřtán svůj vstříc vám otevírá?
ó žel, jak obrátit pak mdlý svůj proud?
ó bídný cíl: v před jít a zahynout!
Ó živote! ó vlny dnů i let,
kdy plály jste mi v nadšení a vzlet,
kdy mládí slapem bujně plynuly jste,
ó myšlénky, vy stkvící perly čisté,
kdy slunce snů mých dštilo zlatý svit,
kdy v tisíc jisker trysknul každý cit!
16
Už stíny lehly ve vyhaslý zrak
a v nitro resignace těžký mrak,
ty chvíle pohrdání, němých žalů,
kdy nezůstalo svatých ideálů
než holý nebi žalující kmen:
jdu zvolna k cíli žití samoten!
Jen v dálku zírám, tam kde končí běh
rov – ústí těsné, kam můj život sběh’;
víc neděsí mne jeho mrtvé chladno,
zřím bez stesku a klidně jeho na dno
a myslím: v které moře záhadné
proud žití mého za ním zapadne?!
17
Porta coeli.
Jest brána černá, kde má noha vchází,
kdos rozlil moře ticha v důlek malý,
sem v tento kout, a vlny, které hází,
hle, jak by strnuly a jak by stály:
ne, to jsou hroby, kam za ideály
se ponořili mrtví potápěči;
zda nalezli tam, po čem touhou pláli?
a počet jejich roste, vždy je větší
a nejdou zpátky k těm, jenž v slzách tady klečí.
Ó jaké perly ruka vaše sbírá
tam na dně, kudy noha vaše spěje,
a jaký sen se v duši vaši vtírá,
že neslyšíte vzlyk, jenž bez naděje
se nese nad vámi tu přes peřeje,
přes vlny strnulé, přes hroby vzduté;
či jakým kouzlem hloubí ta se stkvěje,
že duše vaše divem jeho tknuté
se odvrátily nám tak přísně nepohnuté!
18
Kam šli jste touto branou úzkou, smělí,
stín přemítání na sinalém čele;
či jako Jakobovi „porta coeli“
vám v tomto snění rozlétla se cele?
už zříte nebes řebřík, archandělé
jímž spouštějí se na svém křídle bílém
vždy blíž a níže ve tmy zachmúřelé
a vám, jenž plnili jste nitro kvilem,
už úsměv vdechnuli na líci zasmušilém?
Po řebříku, jenž z růží rajských spleten,
vy zvolna vstoupáte už vzhůru s nimi,
už okřívá duch pochybnostmi zhněten
a máchá volně křídly azurnými,
tak skleslé v žití víru, jak se přímí:
ó jaký vzruch, ó síla vytržení,
kam unáší vás volný vzmachy svými?
na bránu edenu, kde rozkoš pění,
on bije perutí a v sladkém roztoužení.
Ach, všecko sněhem lilijí vám zkvetlo,
co bylo hříchem a co vášní bylo,
ve snění vaše lidské teď se vpletlo
vše snění andělské, co v nitru zbylo
slz, vzdechů hořkých, vše se divem slilo
v zvuk písně slavné v hřmící hossiana,
v vše city sladké, jak by srdce bilo;
vy, oblak bílý, jímž zem obetkána,
tak jdete z noci zde v ten zlatý úsvit rána.
19
Na břehu vašem sedím znaven žitím,
vám závidím sen, jenž vás jímá sladký,
v tom tichu dvojnásob se bídným cítím,
kdy krok svůj od vás obrátit mám zpátky;
jak dlouhý jest jen přece život krátký,
zde hráz, kam vlna zpět jej vždycky smýkne,
když bolesť svedla sem krok jeho vratký;
nechť hněvem křičí a nechť touhou vzlykne,
v to moře mrtvých přec sám živý nepronikne.
Chce duše mír – a zpátky vše nás drží
ten ruch a řev tam v dálce lačný štěká
jak potvora, jež vyšla ze skal strží
a chrastí řetězem a tak se vzteká,
že noha moje obrátit se leká
zde od vás, které věčnost skolébává,
na jejichž rtu již edenu slasť těká,
co noc je vám, jimž z bezdna slunce vstává,
co bolesti je vřed, jež stkvělosť obetkává.
Ó Bože, ptám se, tuto na rozhraní
proč postavil’s nás v starosti a trudu,
proč, Pane, nechal’s, aby v přemítání
vždy člověk cítil hořkosť svého bludu,
jak k jarmu připoutal’s jej na tu hrudu,
jež v propast táhne, touze v život klidný
proč vášeň přidal’s a proč růměn studu
dal’s jeho citu všemu, Bože vlídný,
když chceš jej šťastným mít, proč přece jest tak
bídný!
20
Jak vlny myšlénky jdou mojí hlavou,
na břehu mrtvých sedím; jak se mísí
to ticho míru zde s tou v dálce vřavou,
a myslím, až jen zapadnu sem kdysi,
zda klid též ozáří mé stuhlé rysy;
pak smrť, jež všecko vlídně usmiřuje
sny dětství blahé zas tam v duši vzkřísí:
i slouchám v naději, jak vítr duje,
zda Charon v spuchřelé už lodi nevesluje!
21
De monte sacro.
1.
Na obzoru.
Vy báně zlaté, v moři třpytů žhavé,
jež kynete mi v ústret z mlžné dálí,
mé srdce při tom divné kouzlo šálí –
cos jako peruť nad mou hlavou máve!
a jest mi sladko při tom jak v dny smavé:
v nach vzpomínek se duše zvolna halí –
v nach nebes širých slunce zlatohlavé
než večer zajde za hory a skály.
Kéž nezajdou už, nesprchají dolů,
jak listí padá s uvadlého stvolu,
kéž zůstanou mi v duši v žití znoji...
A dívám se a noha hnout se bojí,
to tiché kouzlo dál se nitrem snuje:
jak rána dávná když se zaceluje!
22
2.
Na prahu.
A v chrám jsem vkročil – lesem světel planul –
jak chorý žebrák u dveří jsem stanul;
tam v stínu klek jsem v hořkém trudu
a vroucně líbal jsem tu svatou půdu.
Proud slzí vřelých k zemi rosou kanul,
cit bázně dětinské mou hrudí vanul,
a jako požár zmocnil se mých údů,
já bil se v prsa a já chvěl se v studu:
Jsem stínem zde, jsem nocí k tomu jasu
jenž rozlévá se kol a v jásot hlasů
jen já se nesmím vmísit jediný?
Cos jako paprsk pad v mé hlubiny:
a v chvíli té mně bylo, jak by svadlo,
co hříchem bylo, vše a – s duše spadlo.
23
Dým kadidla.
V klenbu vstoupá jako oblak
v nebes sklepení,
rozlévá se lodí chrámu
moře vlnění;
jako katarakt se leje
s říms a klenutí
hle, těm tlumům archandělů
k ethernému připjal tělu
po dvém perutí.
Dál přes holé lebky světců
někdy zlacené
jako dumy a sny svaté
vírem přežene;
tváří plnou zapírání
tiše přeletí
po fialách s draperie
na oltář se proudem lije
jak krev obětí.
24
Jako dávnou pod potopou
všecko hubící
ve vlnách mu vonných mizí
množství věřící;
nad hlavami skloněnými
jak se prostírá,
někdo Velký, Dobrý, Vlídný
za štit nad ten lid zde bídný
peruť rozvírá.
25
O salutaris hostia!
Ó moci čaruplných slov, ó sílo!
ó tvůrčí „Buď!“ jež se rtů lidských hřímá:
chléb, který ruka moje chvící třímá,
v něm cítím veliký tep, jakbyjak by bilo
v něm srdce, které světy obejímá.
Jak slunce večerní v hloub moře vchází
a vlny hoří rubínovým žarem,
hle, nebes záře prosvitá tím tvarem,
co perel řad se kolem stkvoucí sází
a svítí nevýslovným ráje čarem.
Jas roste víc, v něm duše má se topí
jak hvězda ve záplavě zóry stkvící,
v něm jakbyjak by roztál plamen bílých svící
a kanul na zemi a šlehal v stropy,
jsou stěny břeh, kam bije tryskající.
Hle, moře světla; každý paprsk světlý
jest peruť anděla, jenž v kruh se tísní,
jak vůní vása plní se jich písní
to ticho zde, kam s prahu nebes slétli
ti bílí strážci edenu – tak přísní.
26
Zrak nezvednou, se chýlí k zemi
jak čisté lilije se sněhem květů,
já cítím kouzlo úsměvu s jich retů,
jak kryjí tvář svou v žasu perutěmi,
já cítím požár lásky jich a vznětu.
A strach mi náhle schvátí srdce celé;
kdy cherub uklání své hlavy v mdlobě,
kdo směl by z tvorů, Bože, patřit k Tobě.
Ó lásko, srdcí lidských archanděle,
vstaň z hloubi a mé zastři oči obě!
27
Věčná lampa.
Na černém řetěze pod klenby krůžnicí
ve vzduchu visí jak ptáče se chvějící
na těžkém poutu;
kde sloupy do klenby rostou jak olbřími
a stíny pochmurné plazí se pod nimi
ze čtyřech koutů.
Jak oko Boha sem upřené do šera,
ve kterém zem chodí z rána a večera
prostoru dálí;
do stínu upřené s výše a daleka,
do něhož v životě srdce se člověka
jako v plášť halí.
Či lidstva od snění bledou se nad skrání
jak matka nad děcka kolébkou uklání
to oko Boha!
bludištěm duše pak světlo své rozlije,
ozáří srázy a vášní vír, kde v ní je
prohlubeň mnohá.
28
Bůh to jest světla zdroj, jenž řine vesmírem,
azurem směje se a nebi po širém
hvězdami svítí,
na růži purpurem, v lilijích sněhem zas;
na křídlech motýlů hořící barev jas
zázrakem vznítí.
Na křídle vážky plá duhovou perletí,
kdy v slunce paprscích rozpjatá přeletí
smaragdu vlny;
jež v běhu trysknou-li a břehy porosí,
v něm květy zahoří i stébla rákosí
ohně jsou plny.
Do duše jemné té myšlének do vásy
padá a zářící duhou ji prochází
jak hranol bílý;
kdysi plál ve zraku biblických proroků
ať v srdci Horebu, v Karmela hluboku
ve snění žili.
Zaplanul bleskem kdys na skráni Mojžíše
na stráních Sinaje a v krvi Ježíše
trysknoucí z boku;
červánkem mystickým linul se v temnoty
jak láva hořící se břehů Golgothy
do věků toku.
29
Kristův bok! ó lampo Božská a zářivá,
z Tebe se z věčna a do věčna přelívá
plamenné moře.
Dnes hoříš pod krytem kamenných kathedral,
v katakomb labyrinth zda se dřív nevedral
svit Tvojí zoře? –
Hle, jak sem ze hloubi sloupů a pilířů,
nádherných oltářů s fial a arkýřů
slétají stíny;
jak nočních motýlů tiše a bez ruchu
vznáší se blíž a blíž váhavě ve vzduchu
let jejich líný.
Leskem Tvých paprsků jak sovy vzbuzeni
vzlétají příšerní ku Tvému plameni,
na prach se stráví,
z popele vzlétne zas ve jisker směsici
každý z nich, do temna skane jak zářící
paprslek smavý.
Ó Kriste, pastýři vlídný a lásky pln,
tak hříšná duše vždy do krve Tvojí vln
noří se celá,
nad tělem mrtvým co hroby smrť zamyká,
do věčna bokem Tvým přesvatým proniká
jak anděl stkvělá!
30
Martyres.
Jdou: z trnů koruny kol bledých skrání,
jdou, palmy nebes v rukou zbodnutých:
jak z těžkých mračen déšť ve blesků plání
jim hymny řinou z duší pohnutých.
Zem chvěje se, kam stoupnou, pod jich nohou,
vždyť pila kdysi krve jejich nach;
a nebe otvírá se nad oblohou
jak při křtu – Jordanu kdys ve vlnách.
Jdou, jako světlé visiony spějí;
v to sladké Kanaan jich bílý zjev
jde rudým mořem, kudy procházejí,
to není moře rudé – to jich krev!
31
Confessores.
V jich oku vpadlém Jehovy blesk plaje
a hromy jeho spí na jejich rtech;
až na dno vnořili se všeho taje,
za Lethe zřídla slétli na křídlech.
Zář myšlénky jich vroubí čela bledá
i umrtvené jejich postavy;
duch orel jest, jenž slunci vstříc se zvedá,
kde sotva vítězný let zastaví.
Jsou v poušti věků sfinga Memnonova:
jen jitra paprsk se jich doteknout
přes mrtvá ústa jich vždy, Kriste, znova
Tvé chvály mystický se valí proud.
32
Oblati.
(Ke dni 19. července 1891.)
O bílé hvězdy, které pláte v tmách,
ó lilje sněžné zkvetlé v pustinách,
ó proroci, jenž opásaná bedra
v dál jdete, nesouce jho mrazu, vedra,
kol snivých hlav vám věnec stkvoucí stáčí
zář nadšení; co noha zvolna kráčí,
zrak upjatě v mlh bílou patří clonu,
kde před ním táhnou řady visiónů,
Hle, beránek, jejž vedou k zápalu;
květ růží rudých roven opálu
tak hoří v atlasové sněžné vlně,
list olivy kol hlavy tajuplně
se vine, šumí, šeptá k jeho uchu...
tak zřím vás kráčeti dnes v duchu,
nach touhy jako růže v rozkvétání
od rozjímání bledou skráň vám clání.
33
Vy zříte juž svůj cíl – tak vznešený,
vám září v tmách – ó maják plamenný!
to lidstva blaho, věčné vykoupení:
zde oltář, hranice tu na kameni,
chce „oběť“ Bůh a člověk „milosť“ úpí –
a hle, juž řady vaše kol se kupí;
svůj život hotovi dát v oběť zcela,
k té hranici vy ukláníte čela.
Ó bratří, jako v tiché vesny čas
proud mízy nový navrací se zas:
jak s novou ratolestí, květem její
i staré větve v zeleň rozvíjejí,
tak my dnes, slze v zraku, novou sílu
my cítíme v nás k posvátnému dílu;
na ohni svatém srdcí vašich znáhla
nám duše vzplála vyhaslá a zpráhlá. –
Nuž, jděte od nás žehnaní tak dnes,
vás touží lid, vás čeká velekněz;
chór andělů juž vstříc vám jásá v plese,
jej nezříte – jen Krista, kterýž nese
kříž v rukou a má trnem čelo zryté:
jde v duchu před vámi, co přemýšlíte,
zda v rukou dost sil pro kříž Spasitele,
dost místa máte pro trn na svém čele?!
34
Já s vámi jsem!
„„Já s vámi jsem,““ Tys, Pane, kdysi děl,
„„pryč setřete ten smutek se svých čel
a bázeň z hloubí nitra;
nechť mučí vás, já síla vaše jsem,
ať zmíráte, jsem vaším životem
ať dnes či zítra!““
Nuž teď, kdy nadějí se řítí most,
kdy jako sup rve duši pochybnost
a v lebku stíny věsí,
kdy hlavu dračí zvedá lidský pych,
bouř nenávisti v mocných peřejích
nás kolem děsí.
Kdy v posměch jsou i city nejdražší
a nadšení, jež duši k hvězdám povznáší,
déšť slzí těžkých hasí,
kdy pravda mře jak v skalách ozvěna
a blátem potupy, je znectěna
i číše krásy.
35
Kdy svět je plný lživých proroků,
jenž hrdě dí: „jsme světlo pokroku,
ó pojďte s námi v spěchu;
co touhou bylo, a co sladkým snem,
vše dáme vám – ráj nový otevřem
vám pro útěchu.“
„Slasť, rozkoš, vše, čím srdce okřeje
a vůni květů, než je rozvěje
dech zimy ledovatý;
i víno lásky, nežli prokvete
vlas šedinami, než v hrob padnete
jak lupen svátý.“
A jejich hlas vždy bouřněj v dáli hřmí
a proudy, jež se řítí za nimi,
vždy výše jdou a rostou;
co hříchu mráz svět jímá veškerý
a mysl stupělou stín nevěry
i dětsky prostou.
Nuž teď, ó Pane, mocnou ruku Svou,
ach, zvedni vlídně nad zem ubohou,
jež v zápasech se zmítá;
nechť vzplane v srdcích láska plamenná
a mučeníků síla nadšená
v Tvé pravdě skrytá.
36
Nechť zase prapor Tvůj, kříž ve kraje
nám vítězný a stkvoucí zavlaje
nad zachmúřenou skrání;
pak půjdem v boj a klesnout nemůžem,
to heslo na štítu. Já s vámi jsem
až do skonání!
37
Semper Maria!
Čís’ písně hlas pad v zadumčivý les:
hned každá sněť rty skryté otevřela,
v nich zněla, tichla, vzdechla a zas mřela;
už ticho jest! však v dálce vzdechla kdes.
Kam spěl ten tichý zvuk, kam v temno kles?
snad ještě ozve se z té hloubi, jež se stměla,
snad více nevyzní už nikdy zcela;
jej zítra uslyším zas jako dnes!
To jméno, kdo je vdechnul do mé hrudi,
to jméno sladké, anděly jež spijí,
kdo křik je, ptám se, v myšlenek mých les?
Hned tichne, hned se v srdci chvícím budí:
kdy dopěje svou tklivou melodii?
zní duší stále včera jako dnes!
38
V duše hloubi.
Jest večer! v jeho vlnách i má cella,
ten němý svědek tužeb mých a činů,
hle, tone v šeru a se noří v stínu
jak v moře vlnách výspa osamělá.
Vzplál měsíc – v modra hloub zář jeho stkvělá
se otvírá jak kalich od leknínu,
tak veliký a bílý ve hvězd klínu,
jež, zlatá poupata, se rozvíjela.
A v okno mé zář jeho náhle padla,
jak svatozář se na obraz Tvůj kladla;
tak v srdci mém, kde vždy se stmívá,
má láska k Tobě, Matko, vroucí snivá
svou záři leje, nejčistší své city
na obraz Tvůj, jenž v duši mé je vrytý!
39
Nech vzplanout!
Mé srdce ohněm jenom vzplanout nech
jak východ nebe v nachu plamenech;
hle, andělé na křídlech zlatou zoři
mně nesou z temnosti a z hloubky moří.
Mé srdce ohněm jenom vzplanout nech
jak rosu žhavě v květů lupenech,
kam červánky svá rudá křídla noří;
to srdce ledové: ó nech ať hoří!
Ať z duše prchne noc a stín a šeř
a srdce mé ať mystický je keř,
zkad obraz Tvůj se zvedá usmívavý.
Mé srdce ohněm jenom vzplanout nech;
než potřísní je všedních citů dech,
ať láska Tvá je, nebes Paní, ztráví!
40
Terra sancta.
Kde sladký nard, jenž žhavou slzou padal
v tůň lesů jak noc temně zářící?
kde balsámu keř, který k měsíci
svou vůni dech’, již v žáru slunce střádal?
Kde bílá stáda a jenž písně skládal,
hoch snivý tklivě harfu hrající?
kde cedrů sbor jest dumy pějící,
jež sladký Zefýr v stínu jejich spřádal?
Vše zmizelo; jest skála nahou teď
a země sprahlá jakou odpověď
mně lkajíc dá: proč pustinou je pouhou?
„Já milovala kdys! a v květech plála,
kam sstoupla noha Její, i má skála:
teď zmírám jak tvá duše po Ní touhou!“
41
Moře – Maria.
Tak rád bych pozdravil těch jeho břehů,
ty vlny stkvoucí, když se k zemi řítí,
les korálů, jak ze dna jemu svítí,
kam slunce sestupuje ku noclehu.
Když vesel dotknutím ve lodic běhu
se zlaté duhy azurem mu vznítí,
hněv divoký, jímž hřímá vlnobití
a v klidu nesmírnosť a sladkou něhu.
Je nepoznám! A přec když stojím v snění
před obrazem Tvým, Matko, přemýšleje,
pod Tvými ňadry tuším, jak se chvěje
kýs oceán tam velký v roznícení,
tam břehů dálných nevidím a ke dnu
té lásky Boží hloubi – nedohlednu.
42
Rosa mystica!
Hle, země červánky, ó růže, růže!
tak v purpuru tvá zora, vesno, vzchází,
přes stráně řine se, přes holé srázy
a valí přes vln jiskřivých se lůže.
Zem chudičkou vždy ovíjejí úže,
jich vlna přes kraj propastí i schází,
až nebe zdivené – pláň beze hrází –
své oko modré otvírá jak může.
Ó květy nádherné a ve purpuru,
na zemi zkvetlé místo na azuru,
té růže mystické, jež s věčna prahu
nám kyne červánkem výš k ráje blahu,
že té, k níž duše v nadšení se vznáší,
jste symbolem, mně nad všechno jste dražší.
43
Stella lucida.
Ó nebes Paní, která v čarolesku
mně ozařuješ temnou žití stezku,
Ty nebes světlo milé, soucitné;
kdy kolem mne se tísní tlumy stínů,
kdy nad propastmi vášní bázní hynu,
Tvůj strážný paprsk vždy mě zachytne.
Vše mizí před Tebou, co duši děsí,
co srdce leká, v hloubi mezi lesy
jak tancující bájné příšery;
dá slunce žár nach růžím v prvním květu,
jas Tvůj, jenž s nebe padá, všemu světu
dá purpur milosti a nádhery.
Tu sladkým jho, jež k zemi tíží,
pak s úsměvem jde člověk těmi kříži,
jež život vroubí hořkou alejí,
a smutné myšlénky s mé duše samy
jak svadlé listy mezi korunami
se zvolna dolů tiše snášejí.
44
V dál bujným letem žití přes peřeje,
výš mocným křídlem, kde se azur stkvěje,
hloub k nohám Tvým, ach svatá Paní má,
se duše nese touhou vroucí hnána,
zrak plný slz jak rosy poupě z rána
i lupen svěží, jenž je objímá.
I smrti vstříc se bez záchvěvu dívám,
dám klidně „s Bohem“ krajům těm a nivám,
kde pro mě všecko, všecko zachází;
vždy níž jdu níže hrobu po schodišti,
v těch temnotách, v nichž leží život příští,
jen světlo lásky Tvé mne provází!
45
Benedicta!
Ó nejkrásnější mezi lilijemi!
pyl Tvůj jest ctnosť, jež zlatem hoří
na bílých listech Tvých, nad zkvetlou zemí
tak slunce plá jen v nebes jasném moři.
Ať voní nard a balsám sladký stéká
i strdi plást skal z hlubokého klína;
v Tvé vůni, která jako vlna měkká
v hruď splývá, člověk na vše zapomíná.
Hle, myšlénky mé a vše vroucí city,
ty pestří motýli, ty zlaté včely
se kol Tě vznášejí, Tvou krásou spity,
a marně čekám, by se navracely.
Ó lilje nejčistší, jež v středu hloží
jsi zkvetla kdysi samotná a sirá,
Tvůj květ jest věčný, jako oko Boží,
jež nad zemí se nikdy nezavírá!
46
Madonna.
V zdi šedém výklenku a v stínu stromů
pol skryta pláštěm listů plané révy;
vždy obraz Její sladký se mi zjeví,
když ráno snící hledím z okna domu.
Svit slunce ještě spí i zlatá Zora
i ptáci hlavu pod křídlem na kmeni,
jen rosa kane tiše po lupení
na Její skráň jak bílé hvězdy shora.
Své oči květy otevrou v té chvíli,
dým kadidla, jich vůně vstoupá vzduchem;
tu z dálky zašumí to křídel ruchem –
Jí k nohoum sednou holoubkové bílí.
Vždy přicházejí každičkého jitra,
jich vrkot známý jest mi něžný, snivý;
ó snové, holoubkové dovádiví,
kam ulétli jste v touze z mého nitra!
47
Hvězda Boží.
Kdes v dálném hvězdných nebes věčném prostoru,
kde milión se sluncí velkých točí,
jež mizejí lidskému obzoru,
jež provázejí andělů jen oči;
tam na pomezí života a hrobu,
kde z azuru trůn stkvoucí pro ozdobu
má věčný Bůh;
tam zkvetla plná kouzla – ó jak blahý den!
a chvěla se tam Boha u podnoží;
v proud světla prostor hned byl potopen
a v její paprscích i tváře Boží
se usmívala dobrotivá v snění:
a lidem snilo se o vykoupení
kdes na zemi.
Však hvězda plála na výsostech, meteor;
v zář její nořili se archandělé
a stal se unylý jich sladký zor,
jak harfy zlaté zněly hymny vřelé:
vše stkvělo se tu v její kouzlu jemném,
co země mdlá ta létla dále temnem
však s touhou přec!
48
Tu kázal Bůh a nížila se k zemi víc,
až na obzoru nevýslovná stála,
svým Božským ohněm mocně hárajíc,
jak u podnoží Boha kdysi plála...
ó stíny, kam jen skryly se a padly?
ó tmy, kam křídla svoje chmúrná kladly?
noc perutě?
Ach, šťasten, kdo zřel čarovný té hvězdy svit!
kol chvěje se tu ještě odlesk její,
jež vznesla zpět se žhoucí nad zenit;
však třpyty její ještě sladké spějí
na vlnách azuru a na oblaku:
tam patřím je a nemohu svých zraků
víc odvrátit!
49
Květ kaštanů.
U dveří chrámových kříž věkem starý,
vždy před ním v myšlénkách stát zůstanu;
znát sotva na něm Krista těla tvary
ve stínu nad ním klonících se kaštanů.
Juž květou! sladké víno svojí vůně
z těch květných hroznů lijí potichu
na rány Krista, jimiž tělo stůně,
jak Samaritán balsám z kalichu.
A lístky květů, které větřík schvátí,
se dolů po skráni Mu snášejí,
jak stíraly by s čela krev, se zdá ti,
a padnou k zemi s rudou krůpějí.
50
Jesličky.
Advent už křídla dumavá kloní;
Vánoce! vzduchem sladce to zvoní,
jak by se na všem zářivý jas
zachyt’ a třás:
pod šedin stříbrem vzpomínkou zlatou,
na květu mládí touhou zas vzňatou,
na vrásce klidem, úsměvem tu
na svěžím rtu.
Jenom má duše v stínu se brodí
podobna v bouři bloudící lodi,
na stěžni, ráhnu visí jí mrak,
v slzách mám zrak.
S oltáře září jesličky ke mně,
vidím je v slzách zamžené jemně,
kam Bůh se sklonil: sladká to zvěst,
jak dobrý jest!
51
Přikleknu blíže ve stínu skrytý,
počkám tu chvíli, přemožen city,
v jesličky – v srdce plničké tuch,
sejde-li Bůh!
52
Štědrovečerní motivy.
1.
Tajemný ten večer vzchází,
jak se duše zachvěje;
hned do hloubi nitra blýskne:
zahoří to naděje.
Zahoří a pohasne zas
v temném žití obzoru,
kde se stálé chmúry ženou
těžkých tuch a rozporů.
Štědrý večer, štědrý večer,
jak se duše zachvěje;
jako žebrák, který zbloudí
cestou domů v závěje.
2.
Vroucí zpěvy, odkud dechnou
do mé duše zemdlelé,
až v mých řasách slza hoří?
jistě jsou to andělé!
53
Poslouchám jich sladké tóny,
rostou a hned zmírají:
„pospěš v Betlém svůj, ó pospěš“,
tklivě ke mně volají!
Znám vás, andělové Boží,
znám vás, sny mé ztracené,
a svůj Betlém? zda jej najdu –
to své dětství blažené!
3.
Dlouhá cesta; nebe v mraku,
noha juž se potácí;
noc je kolem, tma je v nitru,
den se ještě nevrací.
Hvězda zhasla a jen chvílí
bludičky mi zasvitnou,
a když klesám v mdlobě, ruce
o trny se zachytnou.
Kde ten Betlém? teskně ptám se,
stojím blízko u rovu;
a cos šeptá: snad ti hvězda
vzplane za ním poznovu!
54
4.
V moji cellu zasmušilou
znějí tklivé nápěvy,
plyňte slzy z hlubin srdce,
snad má bolesť uleví.
Marná naděj, bolesť roste
jako stíny kolem mne,
a těch slzí, jak by bylo
srdce moře bezedné.
Z venku znějí zpěvy dále,
u mne ticho, pusto tu;
jiní stojí u Betléma
a já vstoupám v Golgotu.
55
Sonet satirický.
Co v tváři každé dojemně se střídá,
jest radosť, ples a něha, kterou hostí
jich srdce ryzí dnes – ti muži prostí,
v jichž tváři zanechala stopy bída.
Jak s úsměvem jich oko k děcku vzhlídá
a blíž se tisknou, kupí s upřímností,
co Matka plna panenské je ctnosti
a dětsky něžně tak je v jeslích hlídá.
I andělé sem sešli s trůnu ráje
a hvězdy nebes bloudí kolem stáje,
kde jako slunce stkvoucí dítě leží.
Zde sotva srdce člověka a stěží
slz rose odolá, tou spito krásou –
jen vůl a osel klidně dál se pasou!
56
Betlém – Golgota.
Ó Betlém, kolébka spasení!
nad ním se lidstva den růmění.
Země jest andělů blahý stan,
nebesa člověku dokořán.
A s jeslí dítě, Pán vesmíra,
ručky své v náruč všem rozstírá.
Golgoto, bolesti mohylo,
za niž se slunce nám sklonilo!
Nebesa v mraku se zavřela,
v tmy zem se vnořila docela.
A v stínu nad zemí proklatou
Bůh-člověk s náručí rozpjatou.
Hle, čeká, v objetí by Mu kles’
k Betlému cesty kdo nenalez’!
57
Slzičky.
Hle, kraj náš plný slziček je květů,
vždy prostřed jara vykvetou nám znova.
Proč kvetou zde? znak kterého jsou slova,
co rudé rty jich říci chtějí světu?
Kdo jimi tady cestu svoji značí,
těch hvězdic purpurem a krve nachem?
kdo zvolna v zármutku či v kroku plachém
přes kraje naše každým rokem kráčí?
Dí báje stará – v zbožných srdcích žije! –
když Kristus šel, krev v obličeji,
na nohou – zkvetly Jeho ve šlépěji,
než donesl kříž na vrch Kalvarie!
Ó teskná báj! proč při tom bezejmenná
mne chvátí bolesť? Co tu Kristus hledá?
Té krve tolik pila vlasť má, běda! –
či není dosud, Kriste, vykoupena?!
58
Altera creatio.
Hřeb rány otevřel; pět růží v jednom stvolu,
pět zdrojů krev dští na zem;
děs sáhnul v skály bok a sáhnul k nitru dolů,
hned pukala se rázem.
Zem chvěla se jak ptáče uchvácené v spáru,
v nímž život zniká chvatem;
a nivy byly rovny náhle suchopáru
ve stínu kříže vzpjatém.
Dnes katany že stvořil, jak se Bohu hnusí
a hroby mrtvých zvrací,
teď vztáhnul ruku, strhnul oponu v dva kusy
a svatyni v prach kácí.
Tmu z bezdna volá, zpátky v chaos sřítí,
co život v sobě nese,
i hvězdy shasí, jež se ve tmách stkvoucí nítí,
i slunce ve hrob střese.
59
Pták v azuru a květy země v jedné směsi,
ať všecko zmar svůj najde,
a naposled i člověk, jenž se hrobu děsí,
ať ve hrůze sám zajde.
Však ve tmách věčna, které vesmír mroucí straší,
kam vlnou v hloub se brodí;
jak matka v mukách kříže strašlivých, jež snáší,
hle, láska nové lidstvo rodí!
60
Včely.
Tu v samých růžích k nebi vzhůru pněl
kříž – v slunce žáru níž se růže rděly:
výš rány krvavé, jež dlaně měly
a nohy i bok, jenž se otevřel.
Hvězd živých, zářících, roj zlatých včel
sem z dálky přiletěl v kout osamělý,
v hloub rudých kalichů těch, jež se chvěly,
spit vůní v pospěchu se potápěl.
A zřel jsem v duchu, Kriste rozepjatý,
kol růží ran, jež svítí na Tvém těle,
jak chvěje se tu mystických roj včel;
by mohly sytit oheň srdcí svatý,
med Božský ssáti v hořkost svého žele,
Ty’s bok až do srdce jim otevřel.
61
Můj štít.
Vonná míza v starý peň se vrací,
žár mládí v písně schnoucí kmen,
bol, jenž zapředl mne v resignaci,
v něm se hroutí v popel utracen.
Těžké bělmo náhle s oka padá,
zase jasným okem patřím v dál,
kam má duše snivá touží ráda,
kde můj cíl jest, kde můj ideál.
Kříži Kristův stokrát potupený,
který šlapal posměch pohany,
oslavený nejsladčími jmeny,
tisíckráte vroucně slíbaný!
Tys můj cíl, jen Tys mým ideálem!
byť bych Tebe třímal sám a sám,
Tys mým štítem v boji neustálém,
výš Tě nad hlavu svou pozvedám.
62
Vytrvat mám síly – lásky dosti,
o polednách slunce shasne spíš;
klesnu-li jak Spartan v statečnosti,
tož jen mrtev na štít – na ten kříž.
63
Juž dní se!
Juž dní se – země ještě v slzách taje,
ne – usmívá se v rosných krůpějích;
to nedočkavě s modravých hor kraje
tlum paprsků se zlatých náhle zdvih;
kam padly, v moři démantů zem plaje,
co poupě má jen, tiše otvírá je
a vůně vstoupá z ňader rozpuklých
a noci stín, kde ještě v skrytu vlaje,
juž dní se!
V mém srdci hořkosti vzdech sotva ztich
i v oku ještě slza tiše hraje,
co na rtech lkajících juž bloudí smích
a padá mír v mé duše hloub a taje –
ó cítím v nitru v jeho paprscích
juž dní se!
64
In amaritudine.
Ptáků roj vzlétnul! plují v jih domů,
zachvělo těžce v korunách stromů,
jak by stín lokty za nimi vztáh,
po listech jak šum tesklivý táh,
padaly dolů na skráň a v klín:
myšlénky v duši hořké jak blín,
lilek a blín!
Teskno mi k smrti! Zmíráš-li tělo?
či srdce zmíráš? – jak by se chvělo
v poslední křeči, v ňadra to snad
stín těžký s listy se stromů pad,
v sežloutlých listech se stromů sjel,
těžký ten stín, jenž z daleka spěl,
přes hroby spěl!
Kde slzí hořkých zkalená řeka
po zbledlých lících řine a stéká,
kde jako motýl večerní – vzdech
chvěje se letí po siných rtech,
zlomených srdcí krve kde nach
pod rovem z hlíny setlívá v prach,
v popel a prach!
65
Hřbitove snů v mé hluboko hrudi,
vzkřísení tvého než se den vzbudí,
nežli tvá vesna přivolá zpět
do hnízda ptáky, na větve květ,
na stromy holé mladičký list,
na kříži bude jméno jen číst,
mrtvého číst.
66
Nic víc!
Ó rozkoši z tvých pil jsem pohárů,
jež nesla’s vstříc mi k blahu, ku zmaru,
z tvých prsů ssál jsem nemluvně já lačné,
já dítě snů a touhy nadoblačné;
co přineslo mi tvoje políbení,
co objetí tvé? Krátké opojení,
nic víc!
Byl žár to, ještě cítím jeho pal
jak strništěm se nervy mými hnal,
ty chvilky, chvilky pohádkových divů,
kdy strunou měkkou chvěl se každý z čivů
a k povzletu se duch můj prudce vznášel,
mám říci, co jsem na ňadru tvém našel:
nic víc!
Tvá vůně jako balsám vstoupala,
skráň moji ve svých vlnách koupala,
kde rudý nach na bledé pleti zůstal,
mák rudý v klasů bílém poli vzrůstal;
čím více citů proud se v duši vtíral,
víc lačný duch se v bezdno otevíral:
nic víc!
67
Zvuk hudby tvé mi na dno duše pad,
již slyšíš tiše nad vodami vlát,
když dotkne se jich žhavý paprsk slunný
neb v nocích měsíčných svit bledé luny,
jež mluví, zpívá svatvečerním zvonem,
v to pusté nitro padla jedním tónem,
nic víc!
Pak černý proud se útrobami lil,
ta myrrha hořká těžkých dnů a chvil:
kéž Styx to byl, by paměti mě zbavil,
však cítil dál jsem – on se nezastavil,
přes sny mé řítil se tam v divém kvapu,
jen bláto zved’ a trpkosť nes v svém slapu
nic víc!
A výčitek, těch kletých Litic rod,
ve noci tiš a ve dnů ruch jich píchá hlod,
jak rozzuřených vos vždy nové roje;
v cos proměnila rázem srdce moje,
ó rozkoši! už cítím tvoji zradu,
v mé srdce spletlas hnízdo plné hadů
nic víc!
Jas bylas, rozkoší, a teď jsi stín,
den zářivý dřív, nyní noci klín;
svůj kořen zachyt ve mně osten viny
a roste dál a nitra do hlubiny,
jak trn, jenž zapad roklin do útesů
a vzrůstá a se vdírá všude v děsu,
nic víc!
68
Tys vzala úsměv rtům a duši ctnosť
a sladký mír a dětství veselosť
a tvářím nach a mládí pel zas čelu,
dřív rovna v jasu nebes archandělu
teď hrůzná v zjevu, jenž se za hrob sklání, –
jsi prokletí za Boží smilování
nic víc!
69
Mráz.
Mráz dýchá venku a zde z kamen
žár milounký mě tiše ovívá,
jak cítil bych dvé drahých ramen,
dvé očí jak se na mě usmívá –
až v nitro šlehnul touhy plamen;
tak v strže skal proud z jara bouřívá,
v mé srdce snů se řine pramen;
jak v slunce žáru v něm se rozplývá
mráz...
Nechť minulosti hrob vás ukrývá,
a věčnosť klade na vás kámen,
ó snové, mládí druži zářivá,
přec člověk cítí, vámi zmámen
vlát Vesnu, kde už teskně zachvívá
mráz!
70
Mně nechte ji...!
Mně nechte ji tu lásku ostýchavou,
to pozdní poupě schnoucího už keře,
tu hvězdu padající nocí tmavou,
jest zmar cíl její, kam se stkvoucí béře.
Ó stéblo v běhu vln, jež ruka chytá,
květ, který vítr zanes ve skal srázy;
ó jitro, bázní chvějící jež vítá,
když po paprscích bílých k němu vchází.
Lží blátem, hany neházejte po ní,
ať nestřísníte její něžné listy,
dost proudem slz mých už se k zemi kloní,
mně nechte aspoň její obraz čistý.
Jsem zmírající, jenž se v okno dívá,
kde snivé jaro v tmavých růžích kvete;
sní blaze chvíli, jež mu k hrobu zbývá:
dík chcete-li, to okno nezastřete.
71
Lesům.
Sem prchly jste, sem ticha do ústraní,
sem z ruchu měst až do těch dumných strání,
vás nezlekal ni temných roklin sráz,
vám protivný hluk všeho Babylona
a ticha hráz
zde opilý křik jeho nepřekoná.
Jak mudřec snící nad přírody tajem
vy zříte kolem zkvétajícím krajem
v tu tajuplnou jeho proměnu;
vám v měkkou duši každý zvuk se tiskne
a v ozvěnu
vám z hloubi ňader stonásobný tryskne.
Tam snivý hoch jde, hraje na fujaru,
zde milenci zas v slunce bílém žáru
a v sladkém šepotu rty šelestí;
vy zachytnete každý tón, jenž duje,
když ve štěstí
ret ku retu se vroucně nachyluje.
72
Vám z nitra vzchází slunce ve purpuru
a vstoupá, orel smělý, do azuru,
i stíny noci, jež se plíží v dál;
tak tryskne z ňader stejně v smíchu, v pláči
ať radosť, žal
a s námi k azuru neb zemí kráčí.
A v bouře shon a v hromů dravé reje
váš hrdý vzdor se ani nezachvěje
a obrovskými svými rameny,
když výhní nebe plá, v soucitu chytne
blesk plamenný,
než v ňadra země chvějící se slítne.
Svár vichřice, jež kol se rozhučela,
když v jho chce sklonit strmá vaše čela,
rád slyším divoký váš hučet řev:
jak moře zpěněné, když k nebi stříkne
a jeho hněv
přes meze věčnosti od země křikne.
Tu hrudí vzedmutou děs vzteku běží,
jak titani hned vespol v divé řeži
se vaše větve v boji splítají,
jak páže obrů ohebné a steré
se zdvihají
a rána za ránou už v kmeny pere.
73
Až zvrácen mnohý ku zemi se řítířítí,
tu jeho hrob jest ve vřesu a kvítí,
jak bránit chtěl se – větve vztýčené;
však život zvolna ranami se ztrácí,
až překlene
jej jahodin plod a jej zakrvácí.
Však stišeny a v jasu! v moře zlaté
jak moře zelené se rozléváte;
svět poesie vy jste zázračný,
kde báj mi šeptá list a každá snětka
sen oblačný,
jež kouzlo nocí měsíčných sem vetká.
Sta postav étherných zřím jak se nese,
sta očí se všech stran se blýská, třese
a v mlází slyšet tajné hovory;
ba tichem tím, když v duši svoji hlednu.
jak potvory
zřím vášně usínat a padat ke dnu.
74
Touha.
Hle, nadšení zas v duši moji slétá,
jak ptáci do svých opuštěných hnizd,
vše mizí, co mé srdce hnětlo léta
jak pod pupencem svadlý, žlutý list.
A nevím věru, usmívám se asi,
nach červánku v mém hoří pohledu;
kdos známý tak se ke mně hlásí –
sny mládí? s těmi nic víc nesvedu!
Však přece píseň dětsky neumělou
si rtové nevědomky notují
a myšlénky hned perutí svou smělou
v ráj dětský, blahý zvolna veslují.
A všude květ, kde zastaví se chvílí,
a v každém hoří zlata paprslek;
kdo uvěřit by mohl, že se chýlí
hrob velký mezi nás už celý věk.
75
A září náhle plane vše kol tebe,
že nevíš ani, odkud jde a kam;
snad k zemi kvetoucí se snáší nebe
a v pochybnosť se marně zavírám.
Juž záře ta i v nitro moje vniká,
to kouzlo, které volá: „světlo buď!“
mé srdce zdráhavě se odemyká
a sladký touhy cit v mou padá hruď.
76
Chci žít!
Chci žít! já slyším zemi volat tiše
pryč s ňader mých ten chladný sníh a led;
sem květy v klín náš, ze křovin to dýše,
po rose vyprahlý jichž žízní ret,
jak po paprsku zavřené jich číše.
A lesy zvedají své hlavy hned
a z první brázdy v začernalé líše
se skřivan k letu zdvih a začal pět:
chci žít!
Vše k žití vstává, nač se bázní chvět?
ó lžiproroci! kteří v hluché pýše,
v nic, díte, život jde a celý svět,
já zhrdám vámi! zemi věřím spíše
i smrti vzkřiknu v tvář, než klesnu zpět:
chci žít!
77
Modlící se dítě.
Vlas dlouhý splývá jí až k ramínku
a lichotně se kolem tiskne,
jen chvilkou jako rosa v lupínku
sníh hrdla jeho stínem blýskne.
A čela pod oblohou klenutou
dvě řasy jako mráčky zlaté,
za nimi patřím s duší pohnutou
dvě očka, hvězdičky dvě vzňaté.
Když modlíc otvíráš je nadšeně,
z nich proud se řine něhy, krásy,
že sotva mrtvý Kristus na stěně
udrží zamčené své řasy!
78
Vašim očím.
Jak mohl bych váš pohled jenom snésti!
mé oči tolik jasu neviděly
ni v noci letní, kdy se hvězdy chvěly
nad zemí v stínu zkvetlých ratolestí.
Tam azuru výš, kam se v letu vznésti
smí na peruti hrdé orel smělý,
zde nitra hloub, kam osamělý
jen Bůh sstupuje v čistých dobách štěstí.
Ó z hloubi té teď jistě vstříc mi září!
jestli čí, duše vaše Jeho tváří,
zkad láska-Bůh nám blízko usmívá se. –
Ach, v bázni o vás přemýšlím v témž čase,
co let a rmutu třeba, než se zkalí
hloub duše vaší, andílkové malí?!
79
Spící Angela.
Spí v stínu šumných jilmů, opřená je v dlaně;
když tísní listů paprslek jí padne v skráně,
ta svítí jako čisté sněhy alpských hor
a pod průsvitným víčkem modrý zor
jak pod stříbrnou mlhou temná plesa:
jest pukající poupě žhavý rtík,
jež otevře se každý okamžik;
co ňadro její zvedá se a klesá
jak vlny v přílivu.
To praví květy kolem cest,
to šumí jilmy v obdivu:
ó hle, jak něžná jest!
Ať s námi zůstane, ji spněte pouty,
stvol útlý barvínku a cudné routy!
Kdo kolem jdou, hned stiší se; jak silhouetty
jdou po špičkách a sevřou v úsměvu své rety:
„jí nebuďte!“ všem přísně kyne jejich prst,
kdo v ruce květy má, jí k nohoum hodí hrst
a patří v duchu, jak se ze sna zleká,
až náhle vzbudí se, ó jaký žas!
až oko pozvedne se, z trávy řas
jak motýl, který po jeteli těká,
80
květ uzří u nohou;
kdo spáchal tuto malou lest?
ty květy říci nemohou,
že děl: jak krásná jest.
Ji vezměm v naše hry a hodokvasy
med píti její vnad a víno krásy.
Jak mlhy nad vodami ve měsíčné přízi
cos spělo teď; ó vím, lem andělské to řízy,
jenž strážní za nimi v dál létli jeden chvat;
však každý stanul tajuplným kouzlem jat
a v hloubi nitra pohled hvězdný vniká:
tak v klidu jezero jest ke dnu průsvitné,
kde sladký lotosu květ kořen zachytne,
než na vlnách svůj kalich odemyká,
to duše květ a srdce pel;
co praví svaté děti hvězd,
co v roznícení každý děl?
ó hle, jak čistá jest!
Výš mezi nebes děti v tichém plese
jí peruť naše bílá vzhůru vznese!
81
Umírající.
Na sněžném polštáři tvá hlava odpočívá,
vlas zlatý v paprscích po bledé skráni splývá;
ó jaký nepokoj se v duši tvoji vzmáhá,
kam velké oko tvé se v žasu nyní dívá,
jak leknín na vodách, že tak se chvěješ, drahá,
po jakém květu as, teď bílá ruka sahá!
Tak náhle změnily se tvoje milé rysy,
v ty dětské tahy, hle, jak velebnosť se mísí!
rci, jaké drama se ti v duši odehrává,
tvůj prst, jenž přísně tak na němém retu visí,
rci, jakou, dítě mé, jen výstrahu mi dává
v ten zápas šílený, v němž zde se všecko vzdává!
To úsměv resignace po rtu siném letí,
co může tobě nést svých křídel v rozepjetí:
pel sladký poupat snad, jenž hořkosť smrti smíří?
či vůni, po níž skráň blíž klesne na srdce ti,
zkad vzlétne lehounce tak jako větrem chmýří
výš duše k azuru, kde zlaté hvězdy víří!
82
Tak cypřiš šelestí,šelestí jak, dítě, tvoje vzdechy;
u lože tvého něm já stojím bez útěchy
jak pomník kamenný, jenž chladný sen svůj spřádá.
Ó cypřiš! přece jí v sněť nehostinné střechy
vždy jitro soucitné vše rosné perly střádá:
ó nech, ať na čelo ti slza moje padá.
Ty šťastna umíráš! jest pouští život kolem;
proč tedy nad tebou, proč zachvívám se bolem;
jsou pouta zlomena a s duše již se řítí:
mír, světlo rozlévá se vždycky mrtvých polem,
má stíny hrob, ó v ně se neboj hlavu skrýti,
tak za dne v propasť jdem, když chceme hvězdy zříti.
Tak slavná, velebná mi zůstane ta chvíle,
hle, vzduchu vlnou chví se paprsleky bílé
jak sloupy hořící, jež vedly Israële;
jak svítí kolem i ty stěny zasmušilé,
kdos „světlo“ kráčí sem a líbá tebe v čele,
zda Kristus jest to? rci: zda jsou to archandělé?!
83
Hořké sonety.
1.
Jitro v horách.
V samých perlách pousmál se sladce,
děcko jak než sklouzne s klínu matce;
dlouho díval se, pak shoup se směle
den v kraj tichý – červánek měl v čele.
Tu hned vzplála země celá v krátce,
každé hnízdo, každé okno v chatce;
ba i v došky věkem strouchnivělé
úsměv paprsků svých jitro stele.
A kolem všecko píseň, štěstí, světlo,
všechno jako divem k žití zkvetlo –
jen v té chatce nad lůžkem tam stojí
dítek matka a se leká, bojí:
že den v okno bije perutěma,
děti vstanou, ach – a chleba nemá!
84
2.
(U dveří cirku).
Bouř potlesku to hřměla stkvoucím sálem;
jí k nohoum vonné květy vzduchem létly –
jak byla krásná jako anděl světlý,
jak lotosu květ nestřísněný kalem.
A šťastna byla! v blahu neskonalém
jí tváře bílé do růměnce květly
a v hrdé pýše, zdálo se, že hnětly
ty její nožky svěží květy málem.
Ó ženo! v jásot ten zda slyšíš děcka lkání,
jak přede dveřmi tam se smrti brání?
to dítě tvé! zda zpomeneš v té chvíli,
že touží po tobě a mrazem kvílí? –
Co tobě! Hle, pro vavřín na tvé čelo
v tvých ňadrech i to srdce – zkamenělo!
85
Ve vlašské kapli.
Ty dětské tklivé zpěvy
tak mluví k srdci mi,
vše bol a trpké hněvy
pod tóny sladkými,
pod tóny Božské něhy
hle, tají jako sněhy.
A letí kolem skrání
jak Božích věštců dech;
to tiché žalování
zkad slétá na křídlech
a rozlévá se vzduchem?
mé srdce jest mu sluchem!
Jak myrrhy hořká vůně
se řine do ticha;
kde květ jest? kde spí v lůně,
zkad vstoupá z kalicha?
té z alabastru číše
kdo rozbil jí, zkad dýše?
86
I hluboko se táhne
ta jemná trhlina:
ó jistě v nitro sáhne
a srdce protíná;
tou prchlo všecko snění,
vše v jednom okamžení.
Tou radosť šla a více,
jak prýští ze kmene
ven vonná pryskyřice,
ty žíly zlacené;
tak v slzy hned se slila
na trhlině, jež zbyla.
Ó cítíš je v té písni,
v níž vlhne náhle zrak;
hle, cizí slzy v něm se tísní
a nevíš ani jak,
co soucit řinou s oka
Tvé duši do hluboka.
87
In dubiis!
Proč v šerý kout Tě zavěsili sem,
kam noha lidská sotva bloudíc vkročí,
kde temný stín se klade na Tvé oči
a v rány Tvé prach smutku závojem?
kde sotva se stěn velká krůpěj chvílí,
Tvůj zprahlý ret a svatý bok Tvůj smočí,
jak rubín zaplane, než padne v zem;
kde sotva kdo svou hlavu v úctě schýlí
a nikdo v slzách před Tebou zde nezakvílí?
Ó Pane, kde jest Tvého Božství jas?
kde láska jest, již Tobě přísahali,
kdo touhou vroucí po věčnosti pláli?
či žár ten meteor byl, který zhas
a lehlo v popel nadšení, jímž mřeli
Tví věrní, Kalvarské jímž rostly skály
a kříže, tyrany že jímal žas,
že jeho žár i Neronův sad stmělý
v den nejjasnější změnil rázem i Řím celý?!
88
Ó tehdy, kdy i jména Tvého zvuk
Řím tupý doved zděsit z klína hříchu,
vlít hořkosť rozkoší jim do kalichu
a otrávit jim každý srdce tluk
i v trosky zvrátit zářící dav bohů,
jenž na oltářích trůnil v směšném pychu;
kdy marně zvedalo se tisíc ruk,
by prapor Tvůj – kříž strhli pod svou nohu,
by hřích jak Bábel směle vzpjal se nad oblohu.
Tys zvítězil! a k nohám zbodeným
Ti světy klesly bez boje a vzdoru
a zhasla nenávisť a zášť – vždy v sporu –
jen láska vládla srdcím blaženým,
a manna Tvého učení kam padla,
ať v půdu úrodnou či v tvrdou horu,
tu květem vzplála, písmem plamenným,
tam v srdce lidské zrno zase kladla
a vzešla všude divem – nikde neuvadla.
Tvůj kříž, té lásky velké znamení
i v korunách se mocných země stkvělo,
svět před Tebou své skláněl vzdorné čelo
ve pokoře a v zbožném nadšení;
i v poušť prahnoucí, kde v slunce žehu
květ každý vadnul a vše žití mřelo,
kde bděla smrť jen, její zděšení,
kříž Tvůj se zvedal přec – a v oku něhu
Tys kynul s něho vlídně ku věčnosti břehu.
89
A dnes? proč srdce hořem usedá,
proč hlava má se mdlobou sklání k zemi
a přes tvář slzy řinou ručejemi?
proč pochybnosť v mé duši pozvedá
svou hlavu – had, jenž v keři víry dřímal?
kde lid Tvůj? a proč rtové jeho němí?
a Tebou, Bohem svým proč pohrdá,
jenž krví Svou jich vinu těžkou snímal
a citů prales v ňadrech v svatý požár vznímal?!
Proč stezka jich se stáčí v propasti,
kde roste blud a stín a mlhy mračné,
proč neopojí krev Tvá duše lačné
jak dávno kdys, proč z hříchu oblasti
víc vzletět nemohou, kam svit je láká,
zář pravdy, která s výše nadoblačné
jim kyne v ústret v tiché soustrasti;
co brání jim se vznésti letem ptáka
a v světlo vnořit se, kdy v srdce jim se smráká?
Ó Kriste, rci, kdy konec bludů všech,
zda Zora Tvá nám cele v nachu vzplane,
zda zmizí hřích a v duše naše štvané
zas padne mír a ctnosti vonný dech?
Tvůj Božský zrak v taj budoucnosti zírá,
zda z hrobu svého lidstvo navždy vstane?
Hle, v tom se stíny hnaly po stropech;
ret chvěl se, jak se mluvit otevírá –
Ne! ztrhaný zrak dál se před sebou v tmu vzpírá.
90
Silhouetty.
Bylo juž k večeru – padal
par závoj, modravá mlha,
bylo tak volno a krásně,
oko že blahem až zvlhá.
Na zemi přece juž trochu
zeleně mladé a svěží,
na skráních plničkých vrásek
jako když úsměv to leží.
A koho na cestě potkám
z oka mu štěstí kus září;
zdá se býť celý svět dobrý
stejně tak v srdci jak v tváři.
Jenom ty postavy schudlé
dělníků mihly se kolem
jako ty ploužící stíny:
těžké ty rosou, ty bolem.
91
Slza.
Padla hvězda v bílé noci
s nebes hluboka,
z hloubi ňader slza stkvoucí
tryskne do oka;
pohasnula nad propastí
hvězda jako sen:
slza tvoje temnem žití
nepohasne, dále svítí
dále v noc i den!
Zachytí se jako perla
chvějíc na řase,
jako hvězda, třeba v duši
v půlnoc stmívá se,
třeba nebe nadějí tvých
celé pod mrakem,
třeba zmítá bolesť nitrem,
z ní to svitne novým jitrem
jako zázrakem.
92
Je to vůně duše tvojí
puklé v rudý květ,
je to nard, jenž zlatý stéká
na listy a snět;
jest to moře, jímž uniká
bolu lidský duch,
kam se azur nebes níží,
kudy v těžké chvíli shlíží
v srdce lidské Bůh.
93
Žebračka.
HleHle, Golgota! – kříž prázdný a máť zlomená
tu stojí, tiskne dítě ve svá ramena:
ó dříve bylo poupě, květem kdysi,
hlod bídy mučenické vdech mu rysy.
Kolébka divná – její lokty chvějící;
ať špíny plná jest, je přece světicí,
ať kolem tváří hnijící vlas šlehá,
jí gloriolou bolesť je a něha.
Ty cáry! jak jí visí dolů, divý žal
kat bezcitný jest, jenž ji k smrti bičoval,
z děr každá, rány jsou, jež v těle zejí,
jsou suché zde a v duši krvácejí.
Ni šept, ni vzlyk a vzdech! či mrtví oba jsou?
buď ticha hruď!, hle, slza svítí pod řasou
a hladu křeč jim sinalé rty křiví;
lid mrtvý jdete kol, ti zde jsou živí.
94
Nač vzdychat zde, co může ještě člověk říc?
zde výkřik šílenství je jenom prázdné nic;
kde slovo lidské na rtu matně zmírá,
čti! kámen ústa svá sám otevírá:
„Vy všichni, v spěchu jenž neb zvolna jdete kol,
ó vizte, zdali rovný tomu bolu bol!“
ó zastavte se v soucitu neb snění:
zde bolesť jest – a kde vykoupení?
A tisícové jdou, se valí, potácí:
týž obraz, kříž a bolesť, jež se neztrácí;
ni soucit, ni kat, jenž by kynul dlaní:
tu šibenice! přibijte ji na ni!
95
Klid poledne.
Ztich skřivan v nebi – k zemi hluše padnul
jak zhaslý meteor;
pád v klasů moře, kde květ charpy vadnul,
co snivý, modrý zor
mu otvírá vždy krůpěj rosy s chvěním
jak matka dítě políbením.
Jest ticho, jako když se perlí v číši,
zní píseň cikady;
srp ženců syčet kolem neuslyší,
klas padat na řady –
tak teskně šumět jeho výkřik němý,
než k druhým klesne mrtev k zemi!
Hle, ženci v dálce mízí pod chatami
a zašel poslední:
jsou nebe teď a země spolu samy:
klid svatý polední!
Zem k smrti unavena oddechla si,
blíž k srdci tiskne mrtvé klasy.
96
Mlh clona za horami v hloub se slila
i mráčků bledý trs,
jak matka nebesa se odhalila;
hle, slunce – bílý prs,
zkad života zdroj proudí se a dere:
zem otvírá rty tisíceré.
97
Žalm chudých.
Jak chmúrné mračno, příboj mořských vod
náš vzrůstá bědný voj a temný rod;
jsme děti bídy, lidstva povrhel,
toť Kaina znak, jenž hoří z našich čel;
náš křik a vzdech až k nebi vstoupá výš:
„Ó výšin Jehovah, zda neslyšíš?
pod tíží kletby skláníme svou šíj
a blaha neznáme, cos řek nám: žij!
my nevíme, co štěstí úsměv je,
nám není lásky, není naděje;
jdem žití brázdou, jako chodí vůl,
co květ mu, slunce – zná jen pána hůl;
od vzlyků teskných zprahlý jest náš ret,
od prahu boháčů nás honí zpět;
chléb, po němž prahneme; psům dobrý dosť,
jenž hadry naše rvou a naši kosť;
98
nám bájí jest i klidný spánku sen
i do snů provází nás žal a sten;
nám úzkosť poduškou, hnůj lůžkem zas,
to země dá a nebe déšť a mráz;
svých dětí slzou konejšíme hlad –
kdo za to může, že jich rod jest klat;
jich pláč a štkání srdce naše rvou,
zřít musíme, jak v loktech našich mrou“...
Jest život dlouhý nám a štěstím rov,
a proto toužíme v ten tichý krov;
jsme děti zmaru – zmaru jdeme vstříc,
bez bázně hledíme vždy smrti v líc:
Ta soucit má – a před ní prchá žel,
v ní Bůh se sklání k nám – náš spasitel.
99
Dědici Kristovi.
Spleť hadrů hnijících a stlelých cárů,
ó bídy špinavé, hle, jaká směs,
ni podoby jim není, ani tvaru,
svou aureolu nad ně rozpjal děs.
Jak kupa mrtvol snesených sem s pole,
kde kosila je bitva zběsilá,
v něž slova prorokova žití holé
jak jiskru v popel divem vhodila.
Tu křičí hlad a bída z hloubi stená,
kosť šklebí se a ven se prodírá,
hlod nemocí, jimž není hrůzy jmena,
se hnisem milosrdně zastírá.
V ty utrpením zohavené rysy
ryl vrásky těžké dlouho hoře pluh,
jak věnec z trnů sliny v skráni visí
a bláto na vlasech jim místo stuh.
100
To jejich kletba, jež je v pouta spíná,
jež jiným pohrdání právo dá,
a chudoba jich nejtěžší jest vina,
hrot posměchu ať srdce probodá.
Kde jest to, Kriste, kde Tvé dokonáno,
žes v sídla azurná moh odejít?
proč nezůstals, až svitne světu ráno,
až srdce lidstva lidsky začne bít?!
Či pod těch hadrů clonou do dnes, Pane,
kde hnisem teče rána neblahá,
na bídy dřevo hrubým hřebem vklané
se dál Tvé rámě světem rozpřahá?
Či ukázals jen stezku, kudy v utrpení
nám jíti v Golgotu Tvou za stopou,
kde lidstvo dojde svého vykoupení:
však bolestmi a krví potopou?!
101
Věk XIX.
Věk náš vítězný jde osvícený,
koles jeho duní děsný ruch,
jako moří příval rozbouřený,
oblak Israëlův a v něm Bůh.
Píseň Mojžíšova z dálky hřímá
požár blesků nebes, plný hrůz;
vlny jeho psi krev chlemtající,
hltající Faraonův vůz.
Řetězů chřest, jež se k zemi hroutí,
v dálce výkřik, jásot hromový;
otroků dav na své bědné pouti
střásá z tisíce ruk okovy.
[102]
Poroba a volnosť jsou tu v boji,
kam se skloní vítězství tvá dlaň;
lidskosť zde a násilí tam stojí,
laurem svým ó čí oviješ skráň!
Ta zde potem zvlhlá zčernalá je,
tvrdý mramor každý její tah;
z té zas pudru sněhem kryté vlaje
ztrhán ještě zlatohlav a nach.
Zde šíj nahrbená těžce k zemi
pod jhem práce řadou dlouhých let
a tam čelo zryté rozkošemi,
neshroucené nikdy tíhou běd.
Těžký zápas bez konce dál hřímá
na vlnách tvých, věku prokletý,
mrtvol ni tvé lůno nepojímá,
jimiž pochod tvůj jest posetý.
Pryč ty cáry dolů z tvého těla,
jež je plno hnisu, jeden vřed,
pryč ten lživý soucit s tvého čela,
ušlapaných slyš hněv burácet!
Děsná epopeje rovna bouři
tísícleté modly sráží v zem,
dálný obzor mizí v tmách a kouři,
vše objímá noc svým ramenem.
103
Tmy a chaos jako v tvůrčí jitro
víří se a ženou drahou tvou;
rmut a kal už padly v lidstva nitro,
kde se ctnosť a vášeň v boji rvou.
Jak kdys Dante s bledým děsem v tváři
hledím spráhlým okem v pekla hruď,
v srdce lidstva zřím, kde vše se sváří,
a moc nemám říc’ jim: „světlo buď!“
Vlny kalné, těžké přes mě ženou,
s chechtem táhnou v šklebný vír mě níž:
Bože, jdu-li v zem já zatracenou,
ať jsem jiným stupněm v blaha říš! –
104
OBSAH.
Pontifices.7
Soli Deo!9
Tvým věčně být!11
Labutě.13
Vlny řeky.15
Porta coeli.18
De monte sacro: 1. Na obzoru.22
2. Na prahu.23
Dým kadidla.24
O salutaris hostia!26
Věčná lampa.28
Martyres.31
Confessores.32
Oblati.33
Já s vámi jsem!35
Semper Maria!38
V duše hloubi.39
Nech vzplanout!40
Terra sancta.41
Moře – Maria.42
Rosa mystica.43
Stella lucida.44
Benedicta!46
Madonna.47
Hvězda Boží.48
[105]
Květ kaštanů.50
Jesličky.51
Štědrovečerní motivy.53
Sonet satiricky.56
Betlém – Golgota.57
Slzičky.58
Altera creatio.59
Včely.61
Můj štít.62
Juž dní se!64
In amaritudine.65
Nic víc.67
Mráz.70
Mně nechte ji...!71
Lesům.72
Touha.75
Chci žít!77
Modlící se dítě.78
Vašim očím.79
Spíci Angela.80
Umírající.82
Hořké sonety: 1. Jitro v horách.84
2. U dveří cirku.85
Ve vlašské kapli.86
In dubiis.88
Silhouetty.91
Slza.92
Žebračka.94
Klid poledne.96
Žalm chudých.98
Dědici Kristovi.100
Věk XIX.102
E: tb; 2004
106