O salutaris hostia!

Xaver Dvořák

O salutaris hostia!
Ó moci čaruplných slov, ó sílo! ó tvůrčí „Buď!“ jež se rtů lidských hřímá: chléb, který ruka moje chvící třímá, v něm cítím veliký tep, jakbyjak by bilo v něm srdce, které světy obejímá. Jak slunce večerní v hloub moře vchází a vlny hoří rubínovým žarem, hle, nebes záře prosvitá tím tvarem, co perel řad se kolem stkvoucí sází a svítí nevýslovným ráje čarem. Jas roste víc, v něm duše má se topí jak hvězda ve záplavě zóry stkvící, v něm jakbyjak by roztál plamen bílých svící a kanul na zemi a šlehal v stropy, jsou stěny břeh, kam bije tryskající. Hle, moře světla; každý paprsk světlý jest peruť anděla, jenž v kruh se tísní, jak vůní vása plní se jich písní to ticho zde, kam s prahu nebes slétli ti bílí strážci edenu – tak přísní. 26 Zrak nezvednou, se chýlí k zemi jak čisté lilije se sněhem květů, já cítím kouzlo úsměvu s jich retů, jak kryjí tvář svou v žasu perutěmi, já cítím požár lásky jich a vznětu. A strach mi náhle schvátí srdce celé; kdy cherub uklání své hlavy v mdlobě, kdo směl by z tvorů, Bože, patřit k Tobě. Ó lásko, srdcí lidských archanděle, vstaň z hloubi a mé zastři oči obě! 27