Žalm chudých.

Žalm chudých.
Jak chmúrné mračno, příboj mořských vod náš vzrůstá bědný voj a temný rod; jsme děti bídy, lidstva povrhel, toť Kaina znak, jenž hoří z našich čel; náš křik a vzdech až k nebi vstoupá výš: „Ó výšin Jehovah, zda neslyšíš? pod tíží kletby skláníme svou šíj a blaha neznáme, cos řek nám: žij! my nevíme, co štěstí úsměv je, nám není lásky, není naděje; jdem žití brázdou, jako chodí vůl, co květ mu, slunce – zná jen pána hůl; od vzlyků teskných zprahlý jest náš ret, od prahu boháčů nás honí zpět; chléb, po němž prahneme; psům dobrý dosť, jenž hadry naše rvou a naši kosť; 98 nám bájí jest i klidný spánku sen i do snů provází nás žal a sten; nám úzkosť poduškou, hnůj lůžkem zas, to země dá a nebe déšť a mráz; svých dětí slzou konejšíme hlad – kdo za to může, že jich rod jest klat; jich pláč a štkání srdce naše rvou, zřít musíme, jak v loktech našich mrou“... Jest život dlouhý nám a štěstím rov, a proto toužíme v ten tichý krov; jsme děti zmaru – zmaru jdeme vstříc, bez bázně hledíme vždy smrti v líc: Ta soucit má – a před ní prchá žel, v ní Bůh se sklání k nám – náš spasitel. 99