Tvým věčně být!

Tvým věčně být!
Tvým věčně být, můj Ježíši, Tvým být má touha nejvyšší. U nohou Tvých zde skloněn v prach, se ztrácet v sladkých myšlénkách; a v slzách hoře, bolestí snít o Tvém ráji, o štěstí, o říši hvězdné v stínech tmy, jež v dál se klene nad zemí; kam jenom na snů peruti má duše vstoupá v pohnutí, kde tichne každé touhy vzdech, jak zmírá vůně v poupatech, a jako paprsk zlacený se v hruď mír klade ztracený: vše vrací se, co kdy jsem snil, zač nadarmo jsem zápasil; 11 zde teprv žití na sklonu já zvedám taje oponu, jenž slove štěstí, žití cíl, – víc pochybovat – nemám sil; tak klidně můžem večer zřít ve slunce jas a zlatý třpyt, jenž dříve oslepil náš zrak, když v zenithu plál s podoblak; tak, Pane, u Tvých nohou sám svůj bolestný klam poznávám a klidně zřím v Tvou svatou líc: znám cíl svůj, neztratím ho víc, nechť večer je a pozdě ať, jen zde mé jitro může vzpláť, jen z Tebe tryská jeho třpyt, Tys jitro mé – já Tvým chci být! 12