Touha.

Touha.
Hle, nadšení zas v duši moji slétá, jak ptáci do svých opuštěných hnizd, vše mizí, co mé srdce hnětlo léta jak pod pupencem svadlý, žlutý list. A nevím věru, usmívám se asi, nach červánku v mém hoří pohledu; kdos známý tak se ke mně hlásí – sny mládí? s těmi nic víc nesvedu! Však přece píseň dětsky neumělou si rtové nevědomky notují a myšlénky hned perutí svou smělou v ráj dětský, blahý zvolna veslují. A všude květ, kde zastaví se chvílí, a v každém hoří zlata paprslek; kdo uvěřit by mohl, že se chýlí hrob velký mezi nás už celý věk. 75 A září náhle plane vše kol tebe, že nevíš ani, odkud jde a kam; snad k zemi kvetoucí se snáší nebe a v pochybnosť se marně zavírám. Juž záře ta i v nitro moje vniká, to kouzlo, které volá: „světlo buď!“ mé srdce zdráhavě se odemyká a sladký touhy cit v mou padá hruď. 76