Klid poledne.

Xaver Dvořák

Klid poledne.
Ztich skřivan v nebi – k zemi hluše padnul jak zhaslý meteor; pád v klasů moře, kde květ charpy vadnul, co snivý, modrý zor mu otvírá vždy krůpěj rosy s chvěním jak matka dítě políbením. Jest ticho, jako když se perlí v číši, zní píseň cikady; srp ženců syčet kolem neuslyší, klas padat na řady – tak teskně šumět jeho výkřik němý, než k druhým klesne mrtev k zemi! Hle, ženci v dálce mízí pod chatami a zašel poslední: jsou nebe teď a země spolu samy: klid svatý polední! Zem k smrti unavena oddechla si, blíž k srdci tiskne mrtvé klasy. 96 Mlh clona za horami v hloub se slila i mráčků bledý trs, jak matka nebesa se odhalila; hle, slunce – bílý prs, zkad života zdroj proudí se a dere: zem otvírá rty tisíceré. 97