De monte sacro.

Xaver Dvořák

De monte sacro. 1.
Na obzoru.

Vy báně zlaté, v moři třpytů žhavé, jež kynete mi v ústret z mlžné dálí, mé srdce při tom divné kouzlo šálí – cos jako peruť nad mou hlavou máve! a jest mi sladko při tom jak v dny smavé: v nach vzpomínek se duše zvolna halí – v nach nebes širých slunce zlatohlavé než večer zajde za hory a skály. Kéž nezajdou už, nesprchají dolů, jak listí padá s uvadlého stvolu, kéž zůstanou mi v duši v žití znoji... A dívám se a noha hnout se bojí, to tiché kouzlo dál se nitrem snuje: jak rána dávná když se zaceluje! 22
2.
Na prahu.

A v chrám jsem vkročil – lesem světel planul – jak chorý žebrák u dveří jsem stanul; tam v stínu klek jsem v hořkém trudu a vroucně líbal jsem tu svatou půdu. Proud slzí vřelých k zemi rosou kanul, cit bázně dětinské mou hrudí vanul, a jako požár zmocnil se mých údů, já bil se v prsa a já chvěl se v studu: Jsem stínem zde, jsem nocí k tomu jasu jenž rozlévá se kol a v jásot hlasů jen já se nesmím vmísit jediný? Cos jako paprsk pad v mé hlubiny: a v chvíli té mně bylo, jak by svadlo, co hříchem bylo, vše a – s duše spadlo. 23