V duše hloubi.

Xaver Dvořák

V duše hloubi.
Jest večer! v jeho vlnách i má cella, ten němý svědek tužeb mých a činů, hle, tone v šeru a se noří v stínu jak v moře vlnách výspa osamělá. Vzplál měsíc – v modra hloub zář jeho stkvělá se otvírá jak kalich od leknínu, tak veliký a bílý ve hvězd klínu, jež, zlatá poupata, se rozvíjela. A v okno mé zář jeho náhle padla, jak svatozář se na obraz Tvůj kladla; tak v srdci mém, kde vždy se stmívá, má láska k Tobě, Matko, vroucí snivá svou záři leje, nejčistší své city na obraz Tvůj, jenž v duši mé je vrytý! 39