Oblati.

Oblati. (Ke dni 19. července 1891.)
O bílé hvězdy, které pláte v tmách, ó lilje sněžné zkvetlé v pustinách, ó proroci, jenž opásaná bedra v dál jdete, nesouce jho mrazu, vedra, kol snivých hlav vám věnec stkvoucí stáčí zář nadšení; co noha zvolna kráčí, zrak upjatě v mlh bílou patří clonu, kde před ním táhnou řady visiónů, Hle, beránek, jejž vedou k zápalu; květ růží rudých roven opálu tak hoří v atlasové sněžné vlně, list olivy kol hlavy tajuplně se vine, šumí, šeptá k jeho uchu... tak zřím vás kráčeti dnes v duchu, nach touhy jako růže v rozkvétání od rozjímání bledou skráň vám clání. 33 Vy zříte juž svůj cíl – tak vznešený, vám září v tmách – ó maják plamenný! to lidstva blaho, věčné vykoupení: zde oltář, hranice tu na kameni, chce „oběť“ Bůh a člověk „milosť“ úpí – a hle, juž řady vaše kol se kupí; svůj život hotovi dát v oběť zcela, k té hranici vy ukláníte čela. Ó bratří, jako v tiché vesny čas proud mízy nový navrací se zas: jak s novou ratolestí, květem její i staré větve v zeleň rozvíjejí, tak my dnes, slze v zraku, novou sílu my cítíme v nás k posvátnému dílu; na ohni svatém srdcí vašich znáhla nám duše vzplála vyhaslá a zpráhlá. – Nuž, jděte od nás žehnaní tak dnes, vás touží lid, vás čeká velekněz; chór andělů juž vstříc vám jásá v plese, jej nezříte – jen Krista, kterýž nese kříž v rukou a má trnem čelo zryté: jde v duchu před vámi, co přemýšlíte, zda v rukou dost sil pro kříž Spasitele, dost místa máte pro trn na svém čele?! 34