O bílé hvězdy, které pláte v tmách,
ó lilje sněžné zkvetlé v pustinách,
ó proroci, jenž opásaná bedra
v dál jdete, nesouce jho mrazu, vedra,
kol snivých hlav vám věnec stkvoucí stáčí
zář nadšení; co noha zvolna kráčí,
zrak upjatě v mlh bílou patří clonu,
kde před ním táhnou řady visiónů,
Hle, beránek, jejž vedou k zápalu;
květ růží rudých roven opálu
tak hoří v atlasové sněžné vlně,
list olivy kol hlavy tajuplně
se vine, šumí, šeptá k jeho uchu...
tak zřím vás kráčeti dnes v duchu,
nach touhy jako růže v rozkvétání
od rozjímání bledou skráň vám clání.
Vy zříte juž svůj cíl – tak vznešený,
vám září v tmách – ó maják plamenný!
to lidstva blaho, věčné vykoupení:
zde oltář, hranice tu na kameni,
chce „oběť“ Bůh a člověk „milosť“ úpí –
a hle, juž řady vaše kol se kupí;
svůj život hotovi dát v oběť zcela,
k té hranici vy ukláníte čela.
Ó bratří, jako v tiché vesny čas
proud mízy nový navrací se zas:
jak s novou ratolestí, květem její
i staré větve v zeleň rozvíjejí,
tak my dnes, slze v zraku, novou sílu
my cítíme v nás k posvátnému dílu;
na ohni svatém srdcí vašich znáhla
nám duše vzplála vyhaslá a zpráhlá. –
Nuž, jděte od nás žehnaní tak dnes,
vás touží lid, vás čeká velekněz;
chór andělů juž vstříc vám jásá v plese,
jej nezříte – jen Krista, kterýž nese
kříž v rukou a má trnem čelo zryté:
jde v duchu před vámi, co přemýšlíte,
zda v rukou dost sil pro kříž Spasitele,
dost místa máte pro trn na svém čele?!