Soli Deo!

Xaver Dvořák

Soli Deo!
Noc roste přede mnou a hvězdy tajemnou svou září sladkého cos mluví ke mně; tmou rozporů já otvírám teď duši svou, co zavřela své všecky květy země, jen Tobě, Bože můj! Jak světlo zlacené se stínem rozklene, cit-láva horoucí se nitrem valí, a sny a touhy všedním žitím zkalené, jak vlídné hvězdy svítí k tomu z dálí jen Tobě, Bože můj! Mé srdce puklý zvon, hlas jeho tichý ston; teď poslouchám, ó jaká harmonie! zda schýlil pták se výšin v jeho sklon? a z hnízda jeho písní proud se lije jen Tobě, Bože můj! [9] Den rozlil se už v tmách a slunce v hlubinách, jich hrobku noc zamyká svými klíči; když vše jsem pochoval už v těžkých ssutinách v té noci nový život ztad se týčí jen Tobě, Bože můj! Jak loď jest žití spěch! a mojí vlídný břeh, vy bílé hvězdy, veďte ji, kde leží; teď bouřemi a přes víry, ó nech, ó nech! ať okřídlena bez záhuby běží jen Tobě vstříc, jen Tobě, Bože můj! 10