Soli Deo!
Noc roste přede mnou a hvězdy tajemnou
svou září sladkého cos mluví ke mně;
tmou rozporů já otvírám teď duši svou,
co zavřela své všecky květy země,
jen Tobě, Bože můj!
Jak světlo zlacené se stínem rozklene,
cit-láva horoucí se nitrem valí,
a sny a touhy všedním žitím zkalené,
jak vlídné hvězdy svítí k tomu z dálí
jen Tobě, Bože můj!
Mé srdce puklý zvon, hlas jeho tichý ston;
teď poslouchám, ó jaká harmonie!
zda schýlil pták se výšin v jeho sklon?
a z hnízda jeho písní proud se lije
jen Tobě, Bože můj!
[9]
Den rozlil se už v tmách a slunce v hlubinách,
jich hrobku noc zamyká svými klíči;
když vše jsem pochoval už v těžkých ssutinách
v té noci nový život ztad se týčí
jen Tobě, Bože můj!
Jak loď jest žití spěch! a mojí vlídný břeh,
vy bílé hvězdy, veďte ji, kde leží;
teď bouřemi a přes víry, ó nech, ó nech!
ať okřídlena bez záhuby běží
jen Tobě vstříc, jen Tobě, Bože můj!
10