Umírající.

Xaver Dvořák

Umírající.
Na sněžném polštáři tvá hlava odpočívá, vlas zlatý v paprscích po bledé skráni splývá; ó jaký nepokoj se v duši tvoji vzmáhá, kam velké oko tvé se v žasu nyní dívá, jak leknín na vodách, že tak se chvěješ, drahá, po jakém květu as, teď bílá ruka sahá! Tak náhle změnily se tvoje milé rysy, v ty dětské tahy, hle, jak velebnosť se mísí! rci, jaké drama se ti v duši odehrává, tvůj prst, jenž přísně tak na němém retu visí, rci, jakou, dítě mé, jen výstrahu mi dává v ten zápas šílený, v němž zde se všecko vzdává! To úsměv resignace po rtu siném letí, co může tobě nést svých křídel v rozepjetí: pel sladký poupat snad, jenž hořkosť smrti smíří? či vůni, po níž skráň blíž klesne na srdce ti, zkad vzlétne lehounce tak jako větrem chmýří výš duše k azuru, kde zlaté hvězdy víří! 82 Tak cypřiš šelestí,šelestí jak, dítě, tvoje vzdechy; u lože tvého něm já stojím bez útěchy jak pomník kamenný, jenž chladný sen svůj spřádá. Ó cypřiš! přece jí v sněť nehostinné střechy vždy jitro soucitné vše rosné perly střádá: ó nech, ať na čelo ti slza moje padá. Ty šťastna umíráš! jest pouští život kolem; proč tedy nad tebou, proč zachvívám se bolem; jsou pouta zlomena a s duše již se řítí: mír, světlo rozlévá se vždycky mrtvých polem, má stíny hrob, ó v ně se neboj hlavu skrýti, tak za dne v propasť jdem, když chceme hvězdy zříti. Tak slavná, velebná mi zůstane ta chvíle, hle, vzduchu vlnou chví se paprsleky bílé jak sloupy hořící, jež vedly Israële; jak svítí kolem i ty stěny zasmušilé, kdos „světlo“ kráčí sem a líbá tebe v čele, zda Kristus jest to? rci: zda jsou to archandělé?! 83

Básně v knize Sursum corda: