Mně nechte ji...!

Xaver Dvořák

Mně nechte ji...!
Mně nechte ji tu lásku ostýchavou, to pozdní poupě schnoucího už keře, tu hvězdu padající nocí tmavou, jest zmar cíl její, kam se stkvoucí béře. Ó stéblo v běhu vln, jež ruka chytá, květ, který vítr zanes ve skal srázy; ó jitro, bázní chvějící jež vítá, když po paprscích bílých k němu vchází. Lží blátem, hany neházejte po ní, ať nestřísníte její něžné listy, dost proudem slz mých už se k zemi kloní, mně nechte aspoň její obraz čistý. Jsem zmírající, jenž se v okno dívá, kde snivé jaro v tmavých růžích kvete; sní blaze chvíli, jež mu k hrobu zbývá: dík chcete-li, to okno nezastřete. 71