Porta coeli.
Jest brána černá, kde má noha vchází,
kdos rozlil moře ticha v důlek malý,
sem v tento kout, a vlny, které hází,
hle, jak by strnuly a jak by stály:
ne, to jsou hroby, kam za ideály
se ponořili mrtví potápěči;
zda nalezli tam, po čem touhou pláli?
a počet jejich roste, vždy je větší
a nejdou zpátky k těm, jenž v slzách tady klečí.
Ó jaké perly ruka vaše sbírá
tam na dně, kudy noha vaše spěje,
a jaký sen se v duši vaši vtírá,
že neslyšíte vzlyk, jenž bez naděje
se nese nad vámi tu přes peřeje,
přes vlny strnulé, přes hroby vzduté;
či jakým kouzlem hloubí ta se stkvěje,
že duše vaše divem jeho tknuté
se odvrátily nám tak přísně nepohnuté!
18
Kam šli jste touto branou úzkou, smělí,
stín přemítání na sinalém čele;
či jako Jakobovi „porta coeli“
vám v tomto snění rozlétla se cele?
už zříte nebes řebřík, archandělé
jímž spouštějí se na svém křídle bílém
vždy blíž a níže ve tmy zachmúřelé
a vám, jenž plnili jste nitro kvilem,
už úsměv vdechnuli na líci zasmušilém?
Po řebříku, jenž z růží rajských spleten,
vy zvolna vstoupáte už vzhůru s nimi,
už okřívá duch pochybnostmi zhněten
a máchá volně křídly azurnými,
tak skleslé v žití víru, jak se přímí:
ó jaký vzruch, ó síla vytržení,
kam unáší vás volný vzmachy svými?
na bránu edenu, kde rozkoš pění,
on bije perutí a v sladkém roztoužení.
Ach, všecko sněhem lilijí vám zkvetlo,
co bylo hříchem a co vášní bylo,
ve snění vaše lidské teď se vpletlo
vše snění andělské, co v nitru zbylo
slz, vzdechů hořkých, vše se divem slilo
v zvuk písně slavné v hřmící hossiana,
v vše city sladké, jak by srdce bilo;
vy, oblak bílý, jímž zem obetkána,
tak jdete z noci zde v ten zlatý úsvit rána.
19
Na břehu vašem sedím znaven žitím,
vám závidím sen, jenž vás jímá sladký,
v tom tichu dvojnásob se bídným cítím,
kdy krok svůj od vás obrátit mám zpátky;
jak dlouhý jest jen přece život krátký,
zde hráz, kam vlna zpět jej vždycky smýkne,
když bolesť svedla sem krok jeho vratký;
nechť hněvem křičí a nechť touhou vzlykne,
v to moře mrtvých přec sám živý nepronikne.
Chce duše mír – a zpátky vše nás drží
ten ruch a řev tam v dálce lačný štěká
jak potvora, jež vyšla ze skal strží
a chrastí řetězem a tak se vzteká,
že noha moje obrátit se leká
zde od vás, které věčnost skolébává,
na jejichž rtu již edenu slasť těká,
co noc je vám, jimž z bezdna slunce vstává,
co bolesti je vřed, jež stkvělosť obetkává.
Ó Bože, ptám se, tuto na rozhraní
proč postavil’s nás v starosti a trudu,
proč, Pane, nechal’s, aby v přemítání
vždy člověk cítil hořkosť svého bludu,
jak k jarmu připoutal’s jej na tu hrudu,
jež v propast táhne, touze v život klidný
proč vášeň přidal’s a proč růměn studu
dal’s jeho citu všemu, Bože vlídný,
když chceš jej šťastným mít, proč přece jest tak
bídný!
20
Jak vlny myšlénky jdou mojí hlavou,
na břehu mrtvých sedím; jak se mísí
to ticho míru zde s tou v dálce vřavou,
a myslím, až jen zapadnu sem kdysi,
zda klid též ozáří mé stuhlé rysy;
pak smrť, jež všecko vlídně usmiřuje
sny dětství blahé zas tam v duši vzkřísí:
i slouchám v naději, jak vítr duje,
zda Charon v spuchřelé už lodi nevesluje!
21