Stella lucida.

Xaver Dvořák

Stella lucida.
Ó nebes Paní, která v čarolesku mně ozařuješ temnou žití stezku, Ty nebes světlo milé, soucitné; kdy kolem mne se tísní tlumy stínů, kdy nad propastmi vášní bázní hynu, Tvůj strážný paprsk vždy mě zachytne. Vše mizí před Tebou, co duši děsí, co srdce leká, v hloubi mezi lesy jak tancující bájné příšery; dá slunce žár nach růžím v prvním květu, jas Tvůj, jenž s nebe padá, všemu světu dá purpur milosti a nádhery. Tu sladkým jho, jež k zemi tíží, pak s úsměvem jde člověk těmi kříži, jež život vroubí hořkou alejí, a smutné myšlénky s mé duše samy jak svadlé listy mezi korunami se zvolna dolů tiše snášejí. 44 V dál bujným letem žití přes peřeje, výš mocným křídlem, kde se azur stkvěje, hloub k nohám Tvým, ach svatá Paní má, se duše nese touhou vroucí hnána, zrak plný slz jak rosy poupě z rána i lupen svěží, jenž je objímá. I smrti vstříc se bez záchvěvu dívám, dám klidně „s Bohem“ krajům těm a nivám, kde pro mě všecko, všecko zachází; vždy níž jdu níže hrobu po schodišti, v těch temnotách, v nichž leží život příští, jen světlo lásky Tvé mne provází! 45