Stella lucida.
Ó nebes Paní, která v čarolesku
mně ozařuješ temnou žití stezku,
Ty nebes světlo milé, soucitné;
kdy kolem mne se tísní tlumy stínů,
kdy nad propastmi vášní bázní hynu,
Tvůj strážný paprsk vždy mě zachytne.
Vše mizí před Tebou, co duši děsí,
co srdce leká, v hloubi mezi lesy
jak tancující bájné příšery;
dá slunce žár nach růžím v prvním květu,
jas Tvůj, jenž s nebe padá, všemu světu
dá purpur milosti a nádhery.
Tu sladkým jho, jež k zemi tíží,
pak s úsměvem jde člověk těmi kříži,
jež život vroubí hořkou alejí,
a smutné myšlénky s mé duše samy
jak svadlé listy mezi korunami
se zvolna dolů tiše snášejí.
44
V dál bujným letem žití přes peřeje,
výš mocným křídlem, kde se azur stkvěje,
hloub k nohám Tvým, ach svatá Paní má,
se duše nese touhou vroucí hnána,
zrak plný slz jak rosy poupě z rána
i lupen svěží, jenž je objímá.
I smrti vstříc se bez záchvěvu dívám,
dám klidně „s Bohem“ krajům těm a nivám,
kde pro mě všecko, všecko zachází;
vždy níž jdu níže hrobu po schodišti,
v těch temnotách, v nichž leží život příští,
jen světlo lásky Tvé mne provází!
45