Pontifices.

Pontifices.
Tmou věků, jež se přes kraj země valí, jdou v oblak světlý, v nějž se Bůh sám halí; jdou vždycky k výsostem a vždycky k předu, žár mystický jim hoří ve pohledu. A pevně kráčí řada jejich stkvící, ať k oltáři se berou, ku hranici; jim nezachví se nikdy v mdlobě noha: což cesta jim! vždy najdou svého Boha! Kde berla jich se hvězdou ve tmách zvedne, jdou zástupy, jdou moře nepřehledné; jak stáda věrná za pastýři spějí, jež slzou plá neb krví, po šlépěji. [7] Kdo pravdy lačni jsou, jim ze své dlaně hned divem Božím učiní stůl Páně; jich rty jsou otevřeným skály bokem, zkad milost řine živoucím svým tokem. Jak se Sinaje, v němž se pne poušť holá, zas po staletích Bůh tu lidstvo volá; ne v blescích mluví, které drtí v děse, však v lásce, jež i život v oběť nese. – Tys jedním z nich! nám vznešený jdeš v čele; Bůh nutí nás Ti zvolat: „Archanděle!“ *) a „Příteli!“ chce zrak Tvůj přelaskavý, však srdce milující: „Otče!“ praví. *) Zj. sv. J. k. I. 20.
[8]