Tajemný ten večer vzchází,
jak se duše zachvěje;
hned do hloubi nitra blýskne:
zahoří to naděje.
Zahoří a pohasne zas
v temném žití obzoru,
kde se stálé chmúry ženou
těžkých tuch a rozporů.
Štědrý večer, štědrý večer,
jak se duše zachvěje;
jako žebrák, který zbloudí
cestou domů v závěje.
Vroucí zpěvy, odkud dechnou
do mé duše zemdlelé,
až v mých řasách slza hoří?
jistě jsou to andělé!
Poslouchám jich sladké tóny,
rostou a hned zmírají:
„pospěš v Betlém svůj, ó pospěš“,
tklivě ke mně volají!
Znám vás, andělové Boží,
znám vás, sny mé ztracené,
a svůj Betlém? zda jej najdu –
to své dětství blažené!
Dlouhá cesta; nebe v mraku,
noha juž se potácí;
noc je kolem, tma je v nitru,
den se ještě nevrací.
Hvězda zhasla a jen chvílí
bludičky mi zasvitnou,
a když klesám v mdlobě, ruce
o trny se zachytnou.
Kde ten Betlém? teskně ptám se,
stojím blízko u rovu;
a cos šeptá: snad ti hvězda
vzplane za ním poznovu!
V moji cellu zasmušilou
znějí tklivé nápěvy,
plyňte slzy z hlubin srdce,
snad má bolesť uleví.
Marná naděj, bolesť roste
jako stíny kolem mne,
a těch slzí, jak by bylo
srdce moře bezedné.
Z venku znějí zpěvy dále,
u mne ticho, pusto tu;
jiní stojí u Betléma
a já vstoupám v Golgotu.