Můj štít.
Vonná míza v starý peň se vrací,
žár mládí v písně schnoucí kmen,
bol, jenž zapředl mne v resignaci,
v něm se hroutí v popel utracen.
Těžké bělmo náhle s oka padá,
zase jasným okem patřím v dál,
kam má duše snivá touží ráda,
kde můj cíl jest, kde můj ideál.
Kříži Kristův stokrát potupený,
který šlapal posměch pohany,
oslavený nejsladčími jmeny,
tisíckráte vroucně slíbaný!
Tys můj cíl, jen Tys mým ideálem!
byť bych Tebe třímal sám a sám,
Tys mým štítem v boji neustálém,
výš Tě nad hlavu svou pozvedám.
62
Vytrvat mám síly – lásky dosti,
o polednách slunce shasne spíš;
klesnu-li jak Spartan v statečnosti,
tož jen mrtev na štít – na ten kříž.
63