In amaritudine.
Ptáků roj vzlétnul! plují v jih domů,
zachvělo těžce v korunách stromů,
jak by stín lokty za nimi vztáh,
po listech jak šum tesklivý táh,
padaly dolů na skráň a v klín:
myšlénky v duši hořké jak blín,
lilek a blín!
Teskno mi k smrti! Zmíráš-li tělo?
či srdce zmíráš? – jak by se chvělo
v poslední křeči, v ňadra to snad
stín těžký s listy se stromů pad,
v sežloutlých listech se stromů sjel,
těžký ten stín, jenž z daleka spěl,
přes hroby spěl!
Kde slzí hořkých zkalená řeka
po zbledlých lících řine a stéká,
kde jako motýl večerní – vzdech
chvěje se letí po siných rtech,
zlomených srdcí krve kde nach
pod rovem z hlíny setlívá v prach,
v popel a prach!
65
Hřbitove snů v mé hluboko hrudi,
vzkřísení tvého než se den vzbudí,
nežli tvá vesna přivolá zpět
do hnízda ptáky, na větve květ,
na stromy holé mladičký list,
na kříži bude jméno jen číst,
mrtvého číst.
66