Ó rozkoši z tvých pil jsem pohárů,
jež nesla’s vstříc mi k blahu, ku zmaru,
z tvých prsů ssál jsem nemluvně já lačné,
já dítě snů a touhy nadoblačné;
co přineslo mi tvoje políbení,
co objetí tvé? Krátké opojení,
nic víc!
Byl žár to, ještě cítím jeho pal
jak strništěm se nervy mými hnal,
ty chvilky, chvilky pohádkových divů,
kdy strunou měkkou chvěl se každý z čivů
a k povzletu se duch můj prudce vznášel,
mám říci, co jsem na ňadru tvém našel:
nic víc!
Tvá vůně jako balsám vstoupala,
skráň moji ve svých vlnách koupala,
kde rudý nach na bledé pleti zůstal,
mák rudý v klasů bílém poli vzrůstal;
čím více citů proud se v duši vtíral,
víc lačný duch se v bezdno otevíral:
nic víc!
Zvuk hudby tvé mi na dno duše pad,
již slyšíš tiše nad vodami vlát,
když dotkne se jich žhavý paprsk slunný
neb v nocích měsíčných svit bledé luny,
jež mluví, zpívá svatvečerním zvonem,
v to pusté nitro padla jedním tónem,
nic víc!
Pak černý proud se útrobami lil,
ta myrrha hořká těžkých dnů a chvil:
kéž Styx to byl, by paměti mě zbavil,
však cítil dál jsem – on se nezastavil,
přes sny mé řítil se tam v divém kvapu,
jen bláto zved’ a trpkosť nes v svém slapu
nic víc!
A výčitek, těch kletých Litic rod,
ve noci tiš a ve dnů ruch jich píchá hlod,
jak rozzuřených vos vždy nové roje;
v cos proměnila rázem srdce moje,
ó rozkoši! už cítím tvoji zradu,
v mé srdce spletlas hnízdo plné hadů
nic víc!
Jas bylas, rozkoší, a teď jsi stín,
den zářivý dřív, nyní noci klín;
svůj kořen zachyt ve mně osten viny
a roste dál a nitra do hlubiny,
jak trn, jenž zapad roklin do útesů
a vzrůstá a se vdírá všude v děsu,
nic víc!
Tys vzala úsměv rtům a duši ctnosť
a sladký mír a dětství veselosť
a tvářím nach a mládí pel zas čelu,
dřív rovna v jasu nebes archandělu
teď hrůzná v zjevu, jenž se za hrob sklání, –
jsi prokletí za Boží smilování
nic víc!