Po pěšině ostříbřené mochnou
vcházela jsem vzhůru mezi pole,
ve blankytu skřivan zvonil sladce,
a mé srdce bilo tady dole.
Touhy neznámé mou duší táhly,
jako žal a zase radosť nová,
vznikly při zemi, leč nebi blízky
byly jak ta píseň skřivanova.
Vidím dosud širá, žlutá pole.
Kvetla řepka, a tou mdlobou vůně
zmámena jsem úvozem šla k lesu
nevědouc – mé srdce po čem stůně.
Teď to vím: tvé oči, drahé oči,
ruce tvé a hlas tvůj nad vše sladký
nevědomky duši okouzlily,
volaly mne, volaly mne zpátky.
Když dítě v pohádkách jsem vzrůstala,
byl závoj Popelčin snů, tužeb mých
předmětem sladkým, co jen bájí, dum
jsem skryla v jeho řasách kouzelných!
Jak chodí hvězdy ve dne po nebi,
tak toužila jsem neviděna jít,
jít cestami a v závoj čarovný
svou unavenou hlavu světu skrýt.
V mém srdci láska k tobě vzklíčila,
a mnohý žel mi vzešel, mnoho hvězd,
a tajemná moc silou lásky své
po boku tvém se neviděna nést.
Ta moc žal onen léčí zázračná,
neb tebe dává mi, a tobě mne,
chvil nejkrásnějších vzlet a zář a vzruch
i chvíle důvěrnosti přejemné.
Ach, je to rouška řidší bájných mlh,
mír nebes k hlavě mojí připjala,
přes příkaz světa z boží milosti
ji nezměrná má láska utkala.
Jen ty, jen ty mne vidíš zrakem svým,
a nikdo netuší, proč svítí tak,
proč hlava tvá se kloní hluboko,
proč stojíš u křoví, kde pěje pták.
Proč ohlédneš se náhle po hvězdě,
jež první v lazuru se vyzlatí,
proč pohneš rtem, jak v hovor nejtišší,
a proč se stokrát musíš usmáti.
Ty povídáš mi mnoho krásného,
a radosť máš, jak zbožně poslouchám,
smích teplý rozsvítí tvůj obličej,
když hlavu svou ti náhle v náruč dám.
Zpovědí sladkou rty se rozšumí,
až sepnu ruce k tobě bezděky,
a potopena v oči, oči tvé
v kraj letím s tebou nebes daleký.
Bytosti drahá! Já se zachvívám
tvou přítomností drahou nade vše,
já cítím, jak se oba vznášíme
hluboko v očích Boha uzřevše.
Já zapomínám roušky zázračné,
a sotva posmekne se s hlavy mé,
jsme odloučeni zase ve světě,
kde jenom v žalu – věčně toužíme.
Nedohledná cesta stinná,
smutná šerem, sladká touhou,
nad ní šumí tmavé lesy,
pod ní vlny písní dlouhou.
Šla jsem po ní, a ty taky –
každý sám, a nikdy spolu,
zlatý déšť se smrčím nesl
a k těm lkavým vlnám dolů.
Proč tu nejsi, když já toužím,
toužím proč, když bez naděje,
nedohledná cesta lesem –
miláček můj, nevím kde je.
Což ho srdce nepřivolá,
když se osud před ně staví,
a ta cesta v dálce končí
zpěvná řeka, i les tmavý.
Byl by to zázrak, kdyby za večera
jsi na pěšině lesní náhle stál,
když vyjdu z lesa tajemného šera,
když více touha ne, leč svírá žal
mé srdce pro tebe, když cvrčků písní
se sladkovonný jetel ozývá,
když západ větve purpurové třísní
a měsíc do stromů se zadívá,
když do tajemství lesa moje bytosť
se noří, když vím; jak je krásný svět,
a duši jímá nekonečná lítosť,
když jménem tvým se zachvěje můj ret –
byl by to zázrak? Každý den tam bývám,
po příkré stráni vzhůru přicházím,
a v rozechvěném lese teskním, snívám,
až měsíc vyjde s jasem stříbrným –
byl by to zázrak?
Večery tiché na silnici bílé –
ó, proč jen vzpomínek mi budí cit,
proč nejsi tu, by duší našich spolu
se dotekl ten mír a sen a klid!
Úrodná pole, vlídné živé ploty,
a nad nimi již tichý polosen,
lazurem plynou mraky opálové
a rážemi se loučí s lesem den.
Z komínů drobných chaloupek se kouří
a temných lesů křídla široká
tajemně šumí, jak ta milá píseň –
hlučnější řeky tichá – potoka.
Zelené louky od břehů se stelou,
stín olší s nimi, vrb a topolů,
a pěšinky se v úkryt vábně točí,
dva motýli tam vlítli pospolu.
Bučení temné ozývá se sadem,
a cvrčků stejný neustává hlas,
a někdy vzlykem zachvěje se táhlým
rybníka svěží, tichá, klidná hráz.
Divokých kachen rychlé potápění
se zablýskne, a náhle ze sítí
vyletíc hejno rákosníků padá
zas pokraj lesa v měkké rokytí.
A zase chvíli větší ticho všude,
jen ruku v ruce mlčky jít a jít –
proč nejsi tu, by duší našich spolu
se dotekl ten mír a sen a klid!
Ve snu jsem tě shlídla pod sosnami
na pěšině, jež se k rokli točí,
což, ó hvězdy svítily ti z očí
pod sosnami!
Ale náhle nebyli jsme sami, –
lidí pestřila se divná směs
po borůvčí, trávě, po rokytí,
v tichý, útulný, náš milý les –
jako v žití!
Přiběhla jsem k tobě do chaloupky,
čermáček tam lítal po okénku,
a ty – vítal’s mne jak pro vždy z venku
do chaloupky!
A jak padám do tvé duše hloubky,
náhle místo klenby bez ozdob
čisté, vlídné – nad námi se svítí
vysoký a ozářený strop, –
jako v žití.
Také ve snu šli jsme cestou jednou,
slziček a zvonků modrých plno kvetlo,
což ó šťastně se nám spolu létlo
cestou jednou.
Ale tam, kde pod oblohou hvězdnou
stál keř planých růží, cesta v kříž
úzkých dvou se dělí; rozejíti
velí nám; já jdu, ty odcházíš,
jako v žití.
Kamínky lesklé do mechu kanou,
rosou se barvy duží,
slyším tvé dojemné: „Na shledanou!“
cestička kde se úží; – –
rosa se chvěje v jahodí rudém,
zdali, ach, spolu trhat je budem!
Cesta se v lese hlubokém tratí;
jak s ní má noha kročí,
nemohu bloudíc nevzpomínati
na tvoje sivé oči;
zamhouřím víčka – vidím je všude,
zdali, ach, ret můj – líbat je bude?
Minul čas jahod, bloudění lesem; –
rosička zbyla v řase,
z té, jež se chvěla růžovým vřesem
v duhové lesklé kráse;
a jak ta rosa do srdce padne,
rozbolí srdce, anebo zchladne!
Poslední pablesk jehličí zlatí
ohnivě prše do ostružin,
toulá se cestou, stokrát se vrátí
za mušek rojem, až v nebi zmizí;
táhne se s třásní jedle i břízy
večerní stín.
Mohu-li bloudíc pěšinou lesní
na tebe, drahý, nevzpomínat?
Což to mé srdce o štěstí nesní,
když zde má noha v rokytí stane,
z lesů když tmavých k čelu mi vane
večerní chlad?
Ó, bys byl u mne! Šepotá tiše,
jak by chtěl se mnou toužebně snít
v pohádce strom, když haluzí kníže,
milostný ptáků hovor, šum listí,
do štěstí umí duši mi vpřísti
večerní klid.
Slyšel bys písně, miláčku, u mne,
viděl bys hvězdy opojný lesk.
Nejsi tu, nejsi! Větvice šumné,
pěšina lesní, klikatá, dlouhá,
a to mé srdce – samá je touha –
večerní stesk.
Majíc tebe plnou duši
šla jsem dlouhou cestou stinnou,
vlčí mák tam někde kvetl,
pampelišky s kopretinou.
Nebe bylo zachmuřené,
a já šla tak v polosnění,
sýkory se smály s větví,
takhle že jim nikdy není.
Došla jsem, jak, nevím ani –
do městečka, tmavý Ital
kolovrátku hudbou sladkou
a pak hodin zvuk mne vítal.
Stála jsem jak omámena
před barokních domků řadou,
hleděla jsem; jak dvě ruce
žlutou přízi na vzduch kladou.
Jak se cestou dovádivě
honí děti opálené,
jak motýli v dálce letí
hlavičky ty barvy lněné.
Kdybys byl v té chvíli přišel,
myslila bych si, můj milý,
že tě jen má duše vidí,
jako příliš často, sní-li.
Bílou cestou koně ujížděli
širá, širá pole tu i tam,
mezi brázdami se vrány tměly,
chocholoušek volal: „Nejsem sám!“
Drobné stopy zaječí a ptačí
viděla jsem v rouše sněhovém
usměvavé, když se chladně mračí
i to nebe v spánku bezesném.
Byla bych ti dala ruku ráda,
vběhla s tebou v bílý, bílý sníh!
Ach, kde jsi, mé srdce jenom hádá,
sní o záři sladkých zraků tvých!
Karmínově slunce zapadalo, – –
velké, chladné, krásně dojemné
v řídké cloně mlhy v dálce stálo,
komu v pozdrav kyne? Ach, nám ne!
Bez tebe vždy, bez tebe, můj milý,
tonu v moři velebnosti, kras,
ať jen slunce za hory se chýlí,
koho pozdraví? Ach, nikdy nás!
Bílou cestou koně ujížděli,
holé větve míhaly se jen,
až jsme v osvětlené město vjeli,
karmínové slunce – zmizel sen.
Vřesu zvonky zacinkaly tence,
a hned kolem úbočí a skal
pletly se jich nekonečné věnce:
fialový, bílý, růžový.
Padl křídly ptáků první žal
smrkům, jedlím, sosnám do třásní; – –
zaplakala sýkořička ve křoví,
a já s ní!
Věděla jsem, že se neshledáme
pod kouzelným stropem borovic,
zlatých snů jsem opouštěla známé
pěšiny – tys, drahý, nebyl tam!
Stání neměla jsem nikde víc,
snad se jinde oči vyjasní; – – –
zatoužila vlaštovice – Bůh ví kam,
a já s ní!
Vzpomínala duše moje
cestou růží tkanou,
jak jsi za mnou vroucně volal:
„Na shledanou!“
Tvoje slova písní, květem,
všemi cestičkami
a tím srdcem roztouženým
zvonila mi.
A teď jenom pod holými
akáty a hlohem
slyším tvoje neskonale
smutné: „S Bohem!“
Byl to jen pohled kratičký, krátký,
a já šla bílou pěšinkou zpátky;
truchlivá píseň větvemi táhla,
jako mou duší – tesklivá, náhlá,
srdce tluk šťastný v mlčení ztich’,
od nebe k zemi hvězd se jen chvělo,
drobounké, bílé – chladily čelo:
sníh padal, sníh!
Došla jsem domů – ve zraku rosu;
za okny mými zjev milý kosů
temnil se bělí větvic, a stero
snů, tužeb lítlo v to šero
do jasna venku z očí mých;
vysoko již se hvězdičky smály,
ale tu dole, jako ty žaly,
sníh ležel, sníh. –
Ve snění hlubokém, v myšlének jasu
patřím ti, vidím tě, vždycky jsi mým,
když se jen ponořím v duše tvé krásu,
pak je to srdce mé nejbohatším.
Hluboké, hluboké je to mé snění,
hlubší, než probudit mohl by svět,
za láskou, která se ve křídla mění,
mohu-li do nebe neodletět?
Nesmírně vysoko pnou se sny moje,
výše, než tušiti mohl by svět,
mohu, když všude mi duše plá tvoje –
neodletět?
Všecko ti povídám, co vím a cítím,
co mne kdy zabolí, rozjasní líc,
pěšiny kolkolem pestří se kvítím,
štěstí nás provází – neprchajíc.
Zrak tvůj mne rozsvěcen milostí vábí,
vzdálena vidím ti ve ňader skrýš,
co mi je zem – tam až za hvězdy šla by
duše má za tebou, miláčku, víš?
za tebou do blaha, žalů a muky,
jenom když byla bych tobě vždy blíž
připjata k srdci a k teplu tvé ruky,
miláčku, víš!
Po pěšinách vzhůru, vzhůru,
jako nebes ku lazuru
šla jsem letním výsluním,
mezi trosek šedým zdivem
překvapil mne pravým divem
hřbitov – a to kouzlo s ním.
To sladké kouzlo v květech dřímalo,
jež po hrobech se svěžích vinuly,
a s hvězdami se nebes líbalo
a blažilo ty, jež tam usnuli,
to sladké kouzlo táhlo srdcem mým,
jak vidmo tryskne letním výsluním.
Tam v okna zříceného šedý rám
jsem usedla a dolů zírala,
ráj v krásy podobě se jevil tam:
les, potok, skála – duši poutala.
Tam dole život – věčný tady klid –
a táhlo duší mou: „Žít nebo snít?“
Tys nebyl u mne, k životu mne vést,
tys nebyl u mne – jíti se mnou v sen,
kříž na kříž viděla jsem různých cest,
a všude sama – a ty opuštěn.
Vím – chvilku těmi kříži půjdem snad,
a potom na vždy dřív neb pozděj – spat!
Po pěšinách vzhůru, vzhůru,
jako nebes ku lazuru
choďme zatím životem,
tys mi v dálce kouzlem celým,
po němž toužím, jehož želím
životem a každým snem.
Tiché,sladké chvění s nebe září dolů
do lesních cest šera a pak k srdci – sem,
ač tu bloudím sama, drahý můj, jsme spolu
pod řasami smrčí vzpomínkami, snem!
Nad břízami srpku proužek tenký plane
a s ním nekonečné, zlaté moře hvězd;
a když jedna skane,
je to vzkaz tvůj z dálky? Z lehounka to chvojím,
rokytím a vřesem jako retem tvojím
zašepotá: „Jest!“
Cesta širým nebem stříbrně se bělá,
jako samo štěstí utajené – tam;
abych drsných pěšin světa zapomněla,
k cestě bílých růží k nebi ulétám. – –
A tu zrak můj náhle k větvoví se sklopí,
jež se temně druží v zlatý nebe svit,
vidím pěšin stopy
širé, smutné; – dumám, proč jich nepominem? –
Jenom v srdci láska jejich žalem, stínem
dál mi velí jít!
Věčný lásky symbol! Hle, tam týčí mírně
z borůvčí se obrys kříže k nebesům,
na všech cestách stoje smutně a přec – smírně,
vím, že našim žehná vzpomínkám a snům.
Bez paprsků, růží! Jen když potkám tebe
někdy v pěšin světa pásmě setmělém:
změní se mi v nebe. – –
Bez paprsků, růží ať jdou cesty chladné,
jen když někdy v oči jas tvé lásky padne
a pak k srdci – sem!