Z pěšin a cest.

Z pěšin a cest.
I. I.
Po pěšině ostříbřené mochnou vcházela jsem vzhůru mezi pole, ve blankytu skřivan zvonil sladce, a mé srdce bilo tady dole. Touhy neznámé mou duší táhly, jako žal a zase radosť nová, vznikly při zemi, leč nebi blízky byly jak ta píseň skřivanova. Vidím dosud širá, žlutá pole. Kvetla řepka, a tou mdlobou vůně zmámena jsem úvozem šla k lesu nevědouc – mé srdce po čem stůně. Teď to vím: tvé oči, drahé oči, ruce tvé a hlas tvůj nad vše sladký nevědomky duši okouzlily, volaly mne, volaly mne zpátky. 20 II. II.
Když dítě v pohádkách jsem vzrůstala, byl závoj Popelčin snů, tužeb mých předmětem sladkým, co jen bájí, dum jsem skryla v jeho řasách kouzelných! Jak chodí hvězdy ve dne po nebi, tak toužila jsem neviděna jít, jít cestami a v závoj čarovný svou unavenou hlavu světu skrýt. V mém srdci láska k tobě vzklíčila, a mnohý žel mi vzešel, mnoho hvězd, a tajemná moc silou lásky své po boku tvém se neviděna nést. Ta moc žal onen léčí zázračná, neb tebe dává mi, a tobě mne, chvil nejkrásnějších vzlet a zář a vzruch i chvíle důvěrnosti přejemné. Ach, je to rouška řidší bájných mlh, mír nebes k hlavě mojí připjala, přes příkaz světa z boží milosti ji nezměrná má láska utkala. 21 Jen ty, jen ty mne vidíš zrakem svým, a nikdo netuší, proč svítí tak, proč hlava tvá se kloní hluboko, proč stojíš u křoví, kde pěje pták. Proč ohlédneš se náhle po hvězdě, jež první v lazuru se vyzlatí, proč pohneš rtem, jak v hovor nejtišší, a proč se stokrát musíš usmáti. Ty povídáš mi mnoho krásného, a radosť máš, jak zbožně poslouchám, smích teplý rozsvítí tvůj obličej, když hlavu svou ti náhle v náruč dám. Zpovědí sladkou rty se rozšumí, až sepnu ruce k tobě bezděky, a potopena v oči, oči tvé v kraj letím s tebou nebes dalekýdaleký. Bytosti drahá! Já se zachvívám tvou přítomností drahou nade vše, já cítím, jak se oba vznášíme hluboko v očích Boha uzřevše. 22 Já zapomínám roušky zázračné, a sotva posmekne se s hlavy mé, jsme odloučeni zase ve světě, kde jenom v žalu – věčně toužíme. III. III.
Nedohledná cesta stinná, smutná šerem, sladká touhou, nad ní šumí tmavé lesy, pod ní vlny písní dlouhou. Šla jsem po ní, a ty taky – každý sám, a nikdy spolu, zlatý déšť se smrčím nesl a k těm lkavým vlnám dolů. Proč tu nejsi, když já toužím, toužím proč, když bez naděje, nedohledná cesta lesem – miláček můj, nevím kde je. Což ho srdce nepřivolá, když se osud před ně staví, a ta cesta v dálce končí zpěvná řeka, i les tmavý. 23 IV. IV.
Byl by to zázrak, kdyby za večera jsi na pěšině lesní náhle stál, když vyjdu z lesa tajemného šera, když více touha ne, leč svírá žal mé srdce pro tebe, když cvrčků písní se sladkovonný jetel ozývá, když západ větve purpurové třísní a měsíc do stromů se zadívá, když do tajemství lesa moje bytosť se noří, když vím; jak je krásný svět, a duši jímá nekonečná lítosť, když jménem tvým se zachvěje můj ret – byl by to zázrak? Každý den tam bývám, po příkré stráni vzhůru přicházím, a v rozechvěném lese teskním, snívám, až měsíc vyjde s jasem stříbrným – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – byl by to zázrak? V. V.
Večery tiché na silnici bílé – ó, proč jen vzpomínek mi budí cit, proč nejsi tu, by duší našich spolu se dotekl ten mír a sen a klid! 24 Úrodná pole, vlídné živé ploty, a nad nimi již tichý polosen, lazurem plynou mraky opálové a rážemi se loučí s lesem den. Z komínů drobných chaloupek se kouří a temných lesů křídla široká tajemně šumí, jak ta milá píseň – hlučnější řeky tichá – potoka. Zelené louky od břehů se stelou, stín olší s nimi, vrb a topolů, a pěšinky se v úkryt vábně točí, dva motýli tam vlítli pospolu. Bučení temné ozývá se sadem, a cvrčků stejný neustává hlas, a někdy vzlykem zachvěje se táhlým rybníka svěží, tichá, klidná hráz. Divokých kachen rychlé potápění se zablýskne, a náhle ze sítí vyletíc hejno rákosníků padá zas pokraj lesa v měkké rokytí. 25 A zase chvíli větší ticho všude, jen ruku v ruce mlčky jít a jít – proč nejsi tu, by duší našich spolu se dotekl ten mír a sen a klid! VI. VI.
Ve snu jsem tě shlídla pod sosnami na pěšině, jež se k rokli točí, což, ó hvězdy svítily ti z očí pod sosnami! Ale náhle nebyli jsme sami, – lidí pestřila se divná směs po borůvčí, trávě, po rokytí, v tichý, útulný, náš milý les – jako v žití! Přiběhla jsem k tobě do chaloupky, čermáček tam lítal po okénku, a ty – vítal’s mne jak pro vždy z venku do chaloupky! A jak padám do tvé duše hloubky, náhle místo klenby bez ozdob čisté, vlídné – nad námi se svítí vysoký a ozářený strop, – jako v žití. 26 Také ve snu šli jsme cestou jednou, slziček a zvonků modrých plno kvetlo, což ó šťastně se nám spolu létlo cestou jednou. Ale tam, kde pod oblohou hvězdnou stál keř planých růží, cesta v kříž úzkých dvou se dělí; rozejíti velí nám; já jdu, ty odcházíš, jako v žití. VII. VII.
Kamínky lesklé do mechu kanou, rosou se barvy duží, slyším tvé dojemné: „Na shledanou!“ cestička kde se úží; – – rosa se chvěje v jahodí rudém, zdali, ach, spolu trhat je budem! Cesta se v lese hlubokém tratí; jak s ní má noha kročí, nemohu bloudíc nevzpomínati na tvoje sivé oči; zamhouřím víčka – vidím je všude, zdali, ach, ret můj – líbat je bude? 27 Minul čas jahod, bloudění lesem; – rosička zbyla v řase, z té, jež se chvěla růžovým vřesem v duhové lesklé kráse; a jak ta rosa do srdce padne, rozbolí srdce, anebo zchladne! VIII. VIII.
Poslední pablesk jehličí zlatí ohnivě prše do ostružin, toulá se cestou, stokrát se vrátí za mušek rojem, až v nebi zmizí; táhne se s třásní jedle i břízy večerní stín. Mohu-li bloudíc pěšinou lesní na tebe, drahý, nevzpomínat? Což to mé srdce o štěstí nesní, když zde má noha v rokytí stane, z lesů když tmavých k čelu mi vane večerní chlad? Ó, bys byl u mne! Šepotá tiše, jak by chtěl se mnou toužebně snít v pohádce strom, když haluzí kníže, 28 milostný ptáků hovor, šum listí, do štěstí umí duši mi vpřísti večerní klid. Slyšel bys písně, miláčku, u mne, viděl bys hvězdy opojný lesk. Nejsi tu, nejsi! Větvice šumné, pěšina lesní, klikatá, dlouhá, a to mé srdce – samá je touha – večerní stesk. IX. IX.
Majíc tebe plnou duši šla jsem dlouhou cestou stinnou, vlčí mák tam někde kvetl, pampelišky s kopretinou. Nebe bylo zachmuřené, a já šla tak v polosnění, sýkory se smály s větví, takhle že jim nikdy není. Došla jsem, jak, nevím ani – do městečka, tmavý Ital kolovrátku hudbou sladkou a pak hodin zvuk mne vítal. 29 Stála jsem jak omámena před barokních domků řadou, hleděla jsem; jak dvě ruce žlutou přízi na vzduch kladou. Jak se cestou dovádivě honí děti opálené, jak motýli v dálce letí hlavičky ty barvy lněné. Kdybys byl v té chvíli přišel, myslila bych si, můj milý, že tě jen má duše vidí, jako příliš často, sní-li. X. X.
Bílou cestou koně ujížděli širá, širá pole tu i tam, mezi brázdami se vrány tměly, chocholoušek volal: „Nejsem sám!“ Drobné stopy zaječí a ptačí viděla jsem v rouše sněhovém usměvavé, když se chladně mračí i to nebe v spánku bezesném. 30 Byla bych ti dala ruku ráda, vběhla s tebou v bílý, bílý sníh! Ach, kde jsi, mé srdce jenom hádá, sní o záři sladkých zraků tvých! Karmínově slunce zapadalo, – – velké, chladné, krásně dojemné v řídké cloně mlhy v dálce stálo, komu v pozdrav kyne? Ach, nám ne! Bez tebe vždy, bez tebe, můj milý, tonu v moři velebnosti, kras, ať jen slunce za hory se chýlí, koho pozdraví? Ach, nikdy nás! Bílou cestou koně ujížděli, holé větve míhaly se jen, až jsme v osvětlené město vjeli, karmínové slunce – zmizel sen. XI. XI.
Vřesu zvonky zacinkaly tence, a hned kolem úbočí a skal pletly se jich nekonečné věnce: fialový, bílý, růžový. 31 Padl křídly ptáků první žal smrkům, jedlím, sosnám do třásní; – – zaplakala sýkořička ve křoví, a já s ní! Věděla jsem, že se neshledáme pod kouzelným stropem borovic, zlatých snů jsem opouštěla známé pěšiny – tys, drahý, nebyl tam! Stání neměla jsem nikde víc, snad se jinde oči vyjasní; – – – zatoužila vlaštovice – Bůh ví kam, a já s ní! XII. XII.
Vzpomínala duše moje cestou růží tkanou, jak jsi za mnou vroucně volal: „Na shledanou!“ Tvoje slova písní, květem, všemi cestičkami a tím srdcem roztouženým zvonila mi. 32 A teď jenom pod holými akáty a hlohem slyším tvoje neskonale smutné: „S Bohem!“ Xlll. Xlll.
Byl to jen pohled kratičký, krátký, a já šla bílou pěšinkou zpátky; truchlivá píseň větvemi táhla, jako mou duší – tesklivá, náhlá, srdce tluk šťastný v mlčení ztich’, od nebe k zemi hvězd se jen chvělo, drobounké, bílé – chladily čelo: sníh padal, sníh! Došla jsem domů – ve zraku rosu; za okny mými zjev milý kosů temnil se bělí větvic, a stero snů, tužeb lítlo v to šero do jasna venku z očí mých; vysoko již se hvězdičky smály, ale tu dole, jako ty žaly, sníh ležel, sníh. – 33 XIV. XIV.
Ve snění hlubokém, v myšlének jasu patřím ti, vidím tě, vždycky jsi mým, když se jen ponořím v duše tvé krásu, pak je to srdce mé nejbohatším. Hluboké, hluboké je to mé snění, hlubší, než probudit mohl by svět, za láskou, která se ve křídla mění, mohu-li do nebe neodletět? Nesmírně vysoko pnou se sny moje, výše, než tušiti mohl by svět, mohu, když všude mi duše plá tvoje – neodletět? Všecko ti povídám, co vím a cítím, co mne kdy zabolí, rozjasní líc, pěšiny kolkolem pestří se kvítím, štěstí nás provází – neprchajíc. Zrak tvůj mne rozsvěcen milostí vábí, vzdálena vidím ti ve ňader skrýš, co mi je zem – tam až za hvězdy šla by duše má za tebou, miláčku, víš? za tebou do blaha, žalů a muky, jenom když byla bych tobě vždy blíž připjata k srdci a k teplu tvé ruky, miláčku, víš! 34 XV. XV.
Po pěšinách vzhůru, vzhůru, jako nebes ku lazuru šla jsem letním výsluním, mezi trosek šedým zdivem překvapil mne pravým divem hřbitov – a to kouzlo s ním. *** To sladké kouzlo v květech dřímalo, jež po hrobech se svěžích vinuly, a s hvězdami se nebes líbalo a blažilo ty, jež tam usnuli, to sladké kouzlo táhlo srdcem mým, jak vidmo tryskne letním výsluním. Tam v okna zříceného šedý rám jsem usedla a dolů zírala, ráj v krásy podobě se jevil tam: les, potok, skála – duši poutala. Tam dole život – věčný tady klid – a táhlo duší mou: „Žít nebo snít?“ Tys nebyl u mne, k životu mne vést, tys nebyl u mne – jíti se mnou v sen, kříž na kříž viděla jsem různých cest, 35 a všude sama – a ty opuštěn. Vím – chvilku těmi kříži půjdem snad, a potom na vždy dřív neb pozděj – spat! Po pěšinách vzhůru, vzhůru, jako nebes ku lazuru choďme zatím životem, tys mi v dálce kouzlem celým, po němž toužím, jehož želím životem a každým snem. XVI.
Sostenuto.
Tiché,sladké chvění s nebe září dolů do lesních cest šera a pak k srdci – sem, ač tu bloudím sama, drahý můj, jsme spolu pod řasami smrčí vzpomínkami, snem! Nad břízami srpku proužek tenký plane a s ním nekonečné, zlaté moře hvězd; a když jedna skane, je to vzkaz tvůj z dálky? Z lehounka to chvojím, rokytím a vřesem jako retem tvojím zašepotá: „Jest!“ 36 Cesta širým nebem stříbrně se bělá, jako samo štěstí utajené – tam; abych drsných pěšin světa zapomněla, k cestě bílých růží k nebi ulétám. – – A tu zrak můj náhle k větvoví se sklopí, jež se temně druží v zlatý nebe svit, vidím pěšin stopy širé, smutné; – dumám, proč jich nepominem? – Jenom v srdci láska jejich žalem, stínem dál mi velí jít! Věčný lásky symbol! Hle, tam týčí mírně z borůvčí se obrys kříže k nebesům, na všech cestách stoje smutně a přec – smírně, vím, že našim žehná vzpomínkám a snům. Bez paprsků, růží! Jen když potkám tebe někdy v pěšin světa pásmě setmělém: změní se mi v nebe. – – Bez paprsků, růží ať jdou cesty chladné, jen když někdy v oči jas tvé lásky padne a pak k srdci – sem! 37