Když usínám...

Růžena Jesenská

Když usínám...
Když usínám, má duše k divným letí končinám: zřím nebe samé zlato nad hlavou, své srdce bíti slyším v klidu snů, luk vidím zeleň s luny záplavou a zdá se mi, že nikdy neusnu. A samý květ je širý prostor nekonečný svět, motýlů lehké chvění, bzukot včel u šídel míhání a broučků sbor a ptáků zpěv mi k sluchu doletěl, vod jasných šum a stromů rozhovor. A křídel moc já cítím usínajíc každou noc, tvých očí přikouzlím si čarojas a letím v kraje snivé divných krás, hned do slunečna v šumno pestrých luk, hned v lunný večer plný sladkých muk. 81 A nevím nic, že duše jen je šťastnou prchajíc, že místo světel tma mne objímá a místo nebe nízce visí strop. – Kam zadívala bych se očima, – tak sladce klamat kdyby uměl hrob! 82
Básně v knize Okamžiky:
  1. Prolog.
  2. Dvě sloky.
  3. Modlitba.
  4. Zapadá slunce.
  5. U paláce.
  6. Byl srpek zlatý.
  7. Na moje když víčka sletí...
  8. Když listí opadalo.
  9. U kostela.
  10. Slib.
  11. Z pěšin a cest.
  12. Vánoční.
  13. Melodie.
  14. U splavu.
  15. Zdálo se mi...
  16. Zas v lese.
  17. U kříže.
  18. V sadě.
  19. Když den se loučil.
  20. Pod mraky.
  21. Časně z rána.
  22. Co si vlny povídaly.
  23. Dumky o jedné chaloupce.
  24. Stráni.
  25. Tys trpěl také...
  26. Bez radosti.
  27. Písnička.
  28. Dolente.
  29. V paprscích luny.
  30. Zapomenout.
  31. Jarní vzpomínka.
  32. Dávno.
  33. V stínech.
  34. Když usínám...
  35. Sen.
  36. Jeden okamžik.
  37. Den v říjnu.
  38. Sen v kathedrale.
  39. Calmato.
  40. Stojí hory osněžené.
  41. Epilog.