U kostela.

Růžena Jesenská

U kostela.
I. I.
Bylo ticho na té lávce, na kamenné u kostela, jenom tiše jako ze sna lindušky tam píseň zněla. Až pak jako rozkaz boží promluvily dole zvony, zvony, zvony – srdce, srdce – jedny touhy, jedny tony. Kolikrát ty zvony zněly kovovým tím čarným zvukem, kolik srdcí proklál osud neúprosným sudby lukem! Je to hudba – poslechni ji, a co slyšíš – srdcem třese, tisíc hlasů dávno zmlklých od věže se k věži nese. 15 Tisíc vzdechů zapomněných lká a žalob šerem volá, a kdo srdcem porozumí, jediné z nich neodolá. Ach, ty zvony paměť mají, a přec slzy neuroní, co kdy přešlo jejich srdcem – o tom zvoní, zvoní, zvoní. A co přešlo jejich srdcem, bylo často nevesele, proto nežli radosti – zní v jejich písni více žele. A když z pola umlkají, jeden, druhý, každý šeptá: „Láska! Láska!“ – Kdo jí nezná, ať se zvonů na ni zeptá! II. II.
Táhlo mi to duší, srdcem, jako tvoje vzpomínání, jako křídlo nejsvětější, jež mne v mnohém boji chrání. 16 Stromy byly samá píseň, akát dýchal sladkou vůní, když jsem dlela u kostela rudé záře na výsluní. Zapadalo – jeden plamen, a já měla – jedno přání, ať mne na vždy tvoje peruť jak ta jasná záře chrání. 17

Básně v knize Okamžiky: