OKAMŽIKY.
V PRAZE.
KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELÉ.
1891.
[1]
Prolog.
Jako duha ve svých barev pásmu
byla k žití smírným znamením,
tak je světlých okamžiků řetěz
k nebi křídlem, k zemi poutem mým.
O nic delší,delší nežli její kouzlo
byly chvil těch štěstí, radosť, žal,
ale jak mi duši rozechvěly,
každý s životem mne smiřoval.
V každém z nich je moje Eldorado,
kde se celý zapomíná svět,
někdy lesní vede mne tam cesta,
někdy skřivan, někdy luční květ.
Někdy nebe plné světel, záře,
nebo hvězda ve tmě jediná,
někdy v dálce jedno srdce zlaté,
které touží, které vzpomíná.
[3]
A já vím, ty okamžiky mizí
jako duha s pásma mojich cest,
ale co mi pro vždy po nich zbývá – –
to je nebe smírných, zlatých hvězd!
4
Dvě sloky.
Nebylo to slunce, jež se rozsvítilo,
prškou blahodějnou v duši mou se lilo,
naházelo květů, kde se klíček točí,
rozvázalo písní, s čela, zraku chmury
odehnalo záříc sladkou mocí s hůry,
nebylo to slunce, byly to tvé oči,
bylo to mé nebe!
Nebyly to hvězdy, jež mi čarovaly
v úsměv každou slzu, v radost moje žaly,
ráje růžové, kam bludná noha kročí;
jež mi zasvítily do života pouti,
v jejich záři sladké duše touží plouti;
nebyly to hvězdy, byly to tvé oči,
bylo to mé nebe!
5
Modlitba.
Dnes nechtěla jsem toužiti a sníti,
jen modliti se každým záchvěvem
té duše, aby nebesa tě v žití
svým provázela šťastným úsměvem,
tak modliti se, aby pronikala
má modlitba sto roušek tajemných;
dnes nechtěla jsem toužiti a sníti,
a zjevovala se mi, zjevovala
zář očí tvých.
Jen zalátati chtěla jsem svým citem
tam v nekonečno, dálku sblížiti,
z níž prýští blaho, v níž je štěstí bytem,
tam ruka strážná v žehnání se zdvíhá
kdes ve mlžinách hvězdných, neznámých,
tam zalátati chtěla jsem svým citem,
a přede mnou se míhá, míhá, míhá –
zář očí tvých!
6
Ach, zahleděla jsem se do těch zraků,
byl celý svět v nich, nekonečný svět,
víc nechtěla jsem pronikati mraků
taj, v nedozírnou dálku zaletět,
vše bylo v nich, v co věřím nejsvětěji:
Bůh, nebe, láska – duch kam touží, dbá.
Ach, zahleděla jsem se do těch zraků
a zakotvila tam – tam nejhlouběji –
má modlitba.
7
Zapadá slunce.
Zapadá slunce. Do zelených stínů
se sype zlata jeho žhavý proud,
ty musíš jít a stokrát musíš se mnou
v to jantarové moře pohlédnout.
Ty musíš jít, já nebe o to prosím,
by skončiv práci – ven jsi odešel,
kde zlato prší, až to v oči bolí,
až mraky všecky rozprchnou se s čel.
Tam nahoru jdi, kde je nebe blíže,
a zadívej se v širou, zlatou stráň,
nech ozářit se záplavou těch světel
a vzpomínati, drahý, neustaň!
Když Praha se ti náhle cestou zjeví
zhalena nimbem oněch světel též,
vím, jako já, ty v milém zadumání
tam kdesi dlouho státi zůstaneš.
8
A budeš hledati, kde kloním hlavu,
neb kde v té záři právě bloudím snad,
ať kdekoliv – buď vždycky jist tou pravdou,
že na tebe si budu vzpomínat!
9
U paláce.
U paláce alej dlouhá
akátů,
tvoje milá vlaštovice
byla tu.
Ach, ty nevíš, kdy to křídlo
znavené
v letu tvého doteklo se
ramene.
Co ten akát v sladké vůni
odkvétal,
ani nevíš, proč se krásný
sen ti zdál.
Snad jsi tušil tmavých křídel
tichý let,
nebo motýl květů na tvé
čelo sed?
10
Nebo v noci alej dlouhá
akátů
vzdychla, že tvá vlaštovice
byla tu!? – –
11
Byl srpek zlatý.
Byl srpek zlatý, uzounký a milý,
plul čistý ve tmě nebes nad Petřín,
snad oba vyvolal nás v stejnou chvíli,
že zjevil se mi zde tvůj drahý stín.
Tak blízko šli jsme tehdá proti sobě
a mimo sebe zas, jak velí svět,
a srpek svítil v neskonalé zdobě
jak noci čarodějný amulet.
Tys podíval se vroucně do mých očí,
čar měsíčný v nich byl i slunce moc,
viď, srdce chvěje se, když noha kročí
v tu tichou, vlídnou, dojímavou noc!
A z řeky mlhy lem se nesl bílý,
jak k rouchu temna čistý hermelín,
byl srpek zlatý, uzounký a milý,
když zmizel v šeru kdes tvůj drahý stín.
12
Na moje když víčka sletí...
Na moje když víčka sletí
lehký motýl – sladký sen,
tiše první, druhý, třetí,
každý dárce šťastných scén,
o tobě když snívám,
v oči se ti dívám,
ach, to k hlavě mojí letí
hvězdy a slunce a růže a rosa a píseň!
Sni, sni o té lásce naší!
Co nám vzato osudem,
nade všecko v světě krašší –
ať nám svítí šťastným snem:
miláčku, když sníváš,
v oči se mi díváš,
to se k hlavě tvojí snáší
hvězdy a slunce a růže a rosa a píseň!
13
Když listí opadalo.
Hlava má se k tobě kloní:
vím, že sníš i žiješ pro ni.
Tvoje oči vroucně hledí,
že v jich kouzle tonu, vědí.
Naše ústa jsou tak němá,
a má píseň konce nemá,
ta ti nikdy nedozvoní,
hlava má se k tobě kloní.
Zadívej se v oči moje
beze slov – jsou tvoje, tvoje,
beze slov – nač povídati,
co se září k čelu zlatí?
Tvoje oko všecko poví,
co ti v hloubce srdce zvoní,
duše má se o tom doví – –
hlava má se k tobě kloní.
14
U kostela.
I.
I.
Bylo ticho na té lávce,
na kamenné u kostela,
jenom tiše jako ze sna
lindušky tam píseň zněla.
Až pak jako rozkaz boží
promluvily dole zvony,
zvony, zvony – srdce, srdce –
jedny touhy, jedny tony.
Kolikrát ty zvony zněly
kovovým tím čarným zvukem,
kolik srdcí proklál osud
neúprosným sudby lukem!
Je to hudba – poslechni ji,
a co slyšíš – srdcem třese,
tisíc hlasů dávno zmlklých
od věže se k věži nese.
15
Tisíc vzdechů zapomněných
lká a žalob šerem volá,
a kdo srdcem porozumí,
jediné z nich neodolá.
Ach, ty zvony paměť mají,
a přec slzy neuroní,
co kdy přešlo jejich srdcem –
o tom zvoní, zvoní, zvoní.
A co přešlo jejich srdcem,
bylo často nevesele,
proto nežli radosti – zní
v jejich písni více žele.
A když z pola umlkají,
jeden, druhý, každý šeptá:
„Láska! Láska!“ – Kdo jí nezná,
ať se zvonů na ni zeptá!
II.
II.
Táhlo mi to duší, srdcem,
jako tvoje vzpomínání,
jako křídlo nejsvětější,
jež mne v mnohém boji chrání.
16
Stromy byly samá píseň,
akát dýchal sladkou vůní,
když jsem dlela u kostela
rudé záře na výsluní.
Zapadalo – jeden plamen,
a já měla – jedno přání,
ať mne na vždy tvoje peruť
jak ta jasná záře chrání.
17
Slib.
„Vždyť se ještě uvidíme!“
řekl jsi mi odcházeje,
a já šla zas jako jindy
zvolna, smutná, bez naděje.
Nehleděl jsi v oči moje,
zrak tvůj byl jen upřen k zemi,
chtěla bych ti cestu zjasnit
růžovými šlepějemi.
Nehleděl jsi v oči moje,
a v nich tolik lásky bylo,
že se mi jak po soumraku
celou duší rozednilo.
Pro tolika hvězd a slunce
nebylo v nich místa ani,
proto v duši padly tobě
při tom smutném s Bohem dání.
18
Byli jsme zas odloučeni; –
jen když sobě v srdci díme:
„Bůh a láska všemohoucí,
vždyť se ještě uvidíme!“
19
Z pěšin a cest.
I.
I.
Po pěšině ostříbřené mochnou
vcházela jsem vzhůru mezi pole,
ve blankytu skřivan zvonil sladce,
a mé srdce bilo tady dole.
Touhy neznámé mou duší táhly,
jako žal a zase radosť nová,
vznikly při zemi, leč nebi blízky
byly jak ta píseň skřivanova.
Vidím dosud širá, žlutá pole.
Kvetla řepka, a tou mdlobou vůně
zmámena jsem úvozem šla k lesu
nevědouc – mé srdce po čem stůně.
Teď to vím: tvé oči, drahé oči,
ruce tvé a hlas tvůj nad vše sladký
nevědomky duši okouzlily,
volaly mne, volaly mne zpátky.
20
II.
II.
Když dítě v pohádkách jsem vzrůstala,
byl závoj Popelčin snů, tužeb mých
předmětem sladkým, co jen bájí, dum
jsem skryla v jeho řasách kouzelných!
Jak chodí hvězdy ve dne po nebi,
tak toužila jsem neviděna jít,
jít cestami a v závoj čarovný
svou unavenou hlavu světu skrýt.
V mém srdci láska k tobě vzklíčila,
a mnohý žel mi vzešel, mnoho hvězd,
a tajemná moc silou lásky své
po boku tvém se neviděna nést.
Ta moc žal onen léčí zázračná,
neb tebe dává mi, a tobě mne,
chvil nejkrásnějších vzlet a zář a vzruch
i chvíle důvěrnosti přejemné.
Ach, je to rouška řidší bájných mlh,
mír nebes k hlavě mojí připjala,
přes příkaz světa z boží milosti
ji nezměrná má láska utkala.
21
Jen ty, jen ty mne vidíš zrakem svým,
a nikdo netuší, proč svítí tak,
proč hlava tvá se kloní hluboko,
proč stojíš u křoví, kde pěje pták.
Proč ohlédneš se náhle po hvězdě,
jež první v lazuru se vyzlatí,
proč pohneš rtem, jak v hovor nejtišší,
a proč se stokrát musíš usmáti.
Ty povídáš mi mnoho krásného,
a radosť máš, jak zbožně poslouchám,
smích teplý rozsvítí tvůj obličej,
když hlavu svou ti náhle v náruč dám.
Zpovědí sladkou rty se rozšumí,
až sepnu ruce k tobě bezděky,
a potopena v oči, oči tvé
v kraj letím s tebou nebes dalekýdaleký.
Bytosti drahá! Já se zachvívám
tvou přítomností drahou nade vše,
já cítím, jak se oba vznášíme
hluboko v očích Boha uzřevše.
22
Já zapomínám roušky zázračné,
a sotva posmekne se s hlavy mé,
jsme odloučeni zase ve světě,
kde jenom v žalu – věčně toužíme.
III.
III.
Nedohledná cesta stinná,
smutná šerem, sladká touhou,
nad ní šumí tmavé lesy,
pod ní vlny písní dlouhou.
Šla jsem po ní, a ty taky –
každý sám, a nikdy spolu,
zlatý déšť se smrčím nesl
a k těm lkavým vlnám dolů.
Proč tu nejsi, když já toužím,
toužím proč, když bez naděje,
nedohledná cesta lesem –
miláček můj, nevím kde je.
Což ho srdce nepřivolá,
když se osud před ně staví,
a ta cesta v dálce končí
zpěvná řeka, i les tmavý.
23
IV.
IV.
Byl by to zázrak, kdyby za večera
jsi na pěšině lesní náhle stál,
když vyjdu z lesa tajemného šera,
když více touha ne, leč svírá žal
mé srdce pro tebe, když cvrčků písní
se sladkovonný jetel ozývá,
když západ větve purpurové třísní
a měsíc do stromů se zadívá,
když do tajemství lesa moje bytosť
se noří, když vím; jak je krásný svět,
a duši jímá nekonečná lítosť,
když jménem tvým se zachvěje můj ret –
byl by to zázrak? Každý den tam bývám,
po příkré stráni vzhůru přicházím,
a v rozechvěném lese teskním, snívám,
až měsíc vyjde s jasem stříbrným –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
byl by to zázrak?
V.
V.
Večery tiché na silnici bílé –
ó, proč jen vzpomínek mi budí cit,
proč nejsi tu, by duší našich spolu
se dotekl ten mír a sen a klid!
24
Úrodná pole, vlídné živé ploty,
a nad nimi již tichý polosen,
lazurem plynou mraky opálové
a rážemi se loučí s lesem den.
Z komínů drobných chaloupek se kouří
a temných lesů křídla široká
tajemně šumí, jak ta milá píseň –
hlučnější řeky tichá – potoka.
Zelené louky od břehů se stelou,
stín olší s nimi, vrb a topolů,
a pěšinky se v úkryt vábně točí,
dva motýli tam vlítli pospolu.
Bučení temné ozývá se sadem,
a cvrčků stejný neustává hlas,
a někdy vzlykem zachvěje se táhlým
rybníka svěží, tichá, klidná hráz.
Divokých kachen rychlé potápění
se zablýskne, a náhle ze sítí
vyletíc hejno rákosníků padá
zas pokraj lesa v měkké rokytí.
25
A zase chvíli větší ticho všude,
jen ruku v ruce mlčky jít a jít –
proč nejsi tu, by duší našich spolu
se dotekl ten mír a sen a klid!
VI.
VI.
Ve snu jsem tě shlídla pod sosnami
na pěšině, jež se k rokli točí,
což, ó hvězdy svítily ti z očí
pod sosnami!
Ale náhle nebyli jsme sami, –
lidí pestřila se divná směs
po borůvčí, trávě, po rokytí,
v tichý, útulný, náš milý les –
jako v žití!
Přiběhla jsem k tobě do chaloupky,
čermáček tam lítal po okénku,
a ty – vítal’s mne jak pro vždy z venku
do chaloupky!
A jak padám do tvé duše hloubky,
náhle místo klenby bez ozdob
čisté, vlídné – nad námi se svítí
vysoký a ozářený strop, –
jako v žití.
26
Také ve snu šli jsme cestou jednou,
slziček a zvonků modrých plno kvetlo,
což ó šťastně se nám spolu létlo
cestou jednou.
Ale tam, kde pod oblohou hvězdnou
stál keř planých růží, cesta v kříž
úzkých dvou se dělí; rozejíti
velí nám; já jdu, ty odcházíš,
jako v žití.
VII.
VII.
Kamínky lesklé do mechu kanou,
rosou se barvy duží,
slyším tvé dojemné: „Na shledanou!“
cestička kde se úží; – –
rosa se chvěje v jahodí rudém,
zdali, ach, spolu trhat je budem!
Cesta se v lese hlubokém tratí;
jak s ní má noha kročí,
nemohu bloudíc nevzpomínati
na tvoje sivé oči;
zamhouřím víčka – vidím je všude,
zdali, ach, ret můj – líbat je bude?
27
Minul čas jahod, bloudění lesem; –
rosička zbyla v řase,
z té, jež se chvěla růžovým vřesem
v duhové lesklé kráse;
a jak ta rosa do srdce padne,
rozbolí srdce, anebo zchladne!
VIII.
VIII.
Poslední pablesk jehličí zlatí
ohnivě prše do ostružin,
toulá se cestou, stokrát se vrátí
za mušek rojem, až v nebi zmizí;
táhne se s třásní jedle i břízy
večerní stín.
Mohu-li bloudíc pěšinou lesní
na tebe, drahý, nevzpomínat?
Což to mé srdce o štěstí nesní,
když zde má noha v rokytí stane,
z lesů když tmavých k čelu mi vane
večerní chlad?
Ó, bys byl u mne! Šepotá tiše,
jak by chtěl se mnou toužebně snít
v pohádce strom, když haluzí kníže,
28
milostný ptáků hovor, šum listí,
do štěstí umí duši mi vpřísti
večerní klid.
Slyšel bys písně, miláčku, u mne,
viděl bys hvězdy opojný lesk.
Nejsi tu, nejsi! Větvice šumné,
pěšina lesní, klikatá, dlouhá,
a to mé srdce – samá je touha –
večerní stesk.
IX.
IX.
Majíc tebe plnou duši
šla jsem dlouhou cestou stinnou,
vlčí mák tam někde kvetl,
pampelišky s kopretinou.
Nebe bylo zachmuřené,
a já šla tak v polosnění,
sýkory se smály s větví,
takhle že jim nikdy není.
Došla jsem, jak, nevím ani –
do městečka, tmavý Ital
kolovrátku hudbou sladkou
a pak hodin zvuk mne vítal.
29
Stála jsem jak omámena
před barokních domků řadou,
hleděla jsem; jak dvě ruce
žlutou přízi na vzduch kladou.
Jak se cestou dovádivě
honí děti opálené,
jak motýli v dálce letí
hlavičky ty barvy lněné.
Kdybys byl v té chvíli přišel,
myslila bych si, můj milý,
že tě jen má duše vidí,
jako příliš často, sní-li.
X.
X.
Bílou cestou koně ujížděli
širá, širá pole tu i tam,
mezi brázdami se vrány tměly,
chocholoušek volal: „Nejsem sám!“
Drobné stopy zaječí a ptačí
viděla jsem v rouše sněhovém
usměvavé, když se chladně mračí
i to nebe v spánku bezesném.
30
Byla bych ti dala ruku ráda,
vběhla s tebou v bílý, bílý sníh!
Ach, kde jsi, mé srdce jenom hádá,
sní o záři sladkých zraků tvých!
Karmínově slunce zapadalo, – –
velké, chladné, krásně dojemné
v řídké cloně mlhy v dálce stálo,
komu v pozdrav kyne? Ach, nám ne!
Bez tebe vždy, bez tebe, můj milý,
tonu v moři velebnosti, kras,
ať jen slunce za hory se chýlí,
koho pozdraví? Ach, nikdy nás!
Bílou cestou koně ujížděli,
holé větve míhaly se jen,
až jsme v osvětlené město vjeli,
karmínové slunce – zmizel sen.
XI.
XI.
Vřesu zvonky zacinkaly tence,
a hned kolem úbočí a skal
pletly se jich nekonečné věnce:
fialový, bílý, růžový.
31
Padl křídly ptáků první žal
smrkům, jedlím, sosnám do třásní; – –
zaplakala sýkořička ve křoví,
a já s ní!
Věděla jsem, že se neshledáme
pod kouzelným stropem borovic,
zlatých snů jsem opouštěla známé
pěšiny – tys, drahý, nebyl tam!
Stání neměla jsem nikde víc,
snad se jinde oči vyjasní; – – –
zatoužila vlaštovice – Bůh ví kam,
a já s ní!
XII.
XII.
Vzpomínala duše moje
cestou růží tkanou,
jak jsi za mnou vroucně volal:
„Na shledanou!“
Tvoje slova písní, květem,
všemi cestičkami
a tím srdcem roztouženým
zvonila mi.
32
A teď jenom pod holými
akáty a hlohem
slyším tvoje neskonale
smutné: „S Bohem!“
Xlll.
Xlll.
Byl to jen pohled kratičký, krátký,
a já šla bílou pěšinkou zpátky;
truchlivá píseň větvemi táhla,
jako mou duší – tesklivá, náhlá,
srdce tluk šťastný v mlčení ztich’,
od nebe k zemi hvězd se jen chvělo,
drobounké, bílé – chladily čelo:
sníh padal, sníh!
Došla jsem domů – ve zraku rosu;
za okny mými zjev milý kosů
temnil se bělí větvic, a stero
snů, tužeb lítlo v to šero
do jasna venku z očí mých;
vysoko již se hvězdičky smály,
ale tu dole, jako ty žaly,
sníh ležel, sníh. –
33
XIV.
XIV.
Ve snění hlubokém, v myšlének jasu
patřím ti, vidím tě, vždycky jsi mým,
když se jen ponořím v duše tvé krásu,
pak je to srdce mé nejbohatším.
Hluboké, hluboké je to mé snění,
hlubší, než probudit mohl by svět,
za láskou, která se ve křídla mění,
mohu-li do nebe neodletět?
Nesmírně vysoko pnou se sny moje,
výše, než tušiti mohl by svět,
mohu, když všude mi duše plá tvoje –
neodletět?
Všecko ti povídám, co vím a cítím,
co mne kdy zabolí, rozjasní líc,
pěšiny kolkolem pestří se kvítím,
štěstí nás provází – neprchajíc.
Zrak tvůj mne rozsvěcen milostí vábí,
vzdálena vidím ti ve ňader skrýš,
co mi je zem – tam až za hvězdy šla by
duše má za tebou, miláčku, víš?
za tebou do blaha, žalů a muky,
jenom když byla bych tobě vždy blíž
připjata k srdci a k teplu tvé ruky,
miláčku, víš!
34
XV.
XV.
Po pěšinách vzhůru, vzhůru,
jako nebes ku lazuru
šla jsem letním výsluním,
mezi trosek šedým zdivem
překvapil mne pravým divem
hřbitov – a to kouzlo s ním.
***
To sladké kouzlo v květech dřímalo,
jež po hrobech se svěžích vinuly,
a s hvězdami se nebes líbalo
a blažilo ty, jež tam usnuli,
to sladké kouzlo táhlo srdcem mým,
jak vidmo tryskne letním výsluním.
Tam v okna zříceného šedý rám
jsem usedla a dolů zírala,
ráj v krásy podobě se jevil tam:
les, potok, skála – duši poutala.
Tam dole život – věčný tady klid –
a táhlo duší mou: „Žít nebo snít?“
Tys nebyl u mne, k životu mne vést,
tys nebyl u mne – jíti se mnou v sen,
kříž na kříž viděla jsem různých cest,
35
a všude sama – a ty opuštěn.
Vím – chvilku těmi kříži půjdem snad,
a potom na vždy dřív neb pozděj – spat!
Po pěšinách vzhůru, vzhůru,
jako nebes ku lazuru
choďme zatím životem,
tys mi v dálce kouzlem celým,
po němž toužím, jehož želím
životem a každým snem.
XVI.
Sostenuto.
Tiché,sladké chvění s nebe září dolů
do lesních cest šera a pak k srdci – sem,
ač tu bloudím sama, drahý můj, jsme spolu
pod řasami smrčí vzpomínkami, snem!
Nad břízami srpku proužek tenký plane
a s ním nekonečné, zlaté moře hvězd;
a když jedna skane,
je to vzkaz tvůj z dálky? Z lehounka to chvojím,
rokytím a vřesem jako retem tvojím
zašepotá: „Jest!“
36
Cesta širým nebem stříbrně se bělá,
jako samo štěstí utajené – tam;
abych drsných pěšin světa zapomněla,
k cestě bílých růží k nebi ulétám. – –
A tu zrak můj náhle k větvoví se sklopí,
jež se temně druží v zlatý nebe svit,
vidím pěšin stopy
širé, smutné; – dumám, proč jich nepominem? –
Jenom v srdci láska jejich žalem, stínem
dál mi velí jít!
Věčný lásky symbol! Hle, tam týčí mírně
z borůvčí se obrys kříže k nebesům,
na všech cestách stoje smutně a přec – smírně,
vím, že našim žehná vzpomínkám a snům.
Bez paprsků, růží! Jen když potkám tebe
někdy v pěšin světa pásmě setmělém:
změní se mi v nebe. – –
Bez paprsků, růží ať jdou cesty chladné,
jen když někdy v oči jas tvé lásky padne
a pak k srdci – sem!
37
Vánoční.
I.
I.
Stojí stromků dlouhé řady
s jinovatkou na větvích,
na jehličí, v třásních vleček
ještě horský, chladný sníh.
Tichounce, snad ze sna jenom
pozdrav lesa ševelí,
jako když jim doma mušky
do koruny vletěly.
Kde jsou zlaté pršky slunce,
jež se pletly v jejich šat?
Kde je píseň, jež ty větve
pokropila tisíckrát?
Paprsky ty zlaté tají
stromů vonný, teplý dech,
duše písní, ptačích trylků
šumí v sladkých akkordech.
38
Zdá se mi, že jejich řadou
vzdušných vidin pluje vděk,
na těch větvích, že tkví na sta
nesmrtelných vzpomínek.
Tuším v nich ty stíny, světla,
barev hru a soulad změn,
polet křídel drobných, větších
a svůj mnohý šťastný sen.
Zdá se mi, že vidím tu, tam
v sklonu větve stopu hnízd,
slyším píseň – lásky touhu,
potom dozvuk: „Chceme jíst!“
Korunami rozperlí se
skotačivě větru smích,
někde zalká, někde vázne
jedle volných v kadeřích.
Ach, vy milé stromky, jděte
pod skvostný neb nízký strop,
všude nechte kouzlem lesů
tisíc lásky zlatých stop!
39
Ty, jenž přijdeš tam, kde písní
mých se svítí hvězdný rej,
všeptni srdci jedinému
sladce, tiše: „vzpomínej!“
II.
II.
Co se zvuků rozcinkalo
drobounkých jak modrý květ,
všecky tuším, jedním zvoním,
jeden z dálky slyším znět! –
Je to zvonek jako jiný,
ale však on vzpomenul,
že zvuk milý mého zvonku
za ním svatou nocí plul.
Což ty zvonky srdce mají,
jež zná tepat, jež zná bít,
umí kvílet, smát se, plakat
srdcem k srdci zatoužit.
Ach, co se jich rozcinkalo,
jako snové líbezní,
a přec jen ten jeden zvonek
z dálky do mé duše zní.
40
III.
III.
Všude sníh a všude bílo
studeno a zasmušilo,
všude mráz a led,
a tam rudo do krvava
slunce v sněhu zapadává –
žhavý, zimní květ.
Bez paprsků, bez odlesku,
bez loučení, beze stesku
mizí v oblacích, – –
a já hledím v jiné strany –
ve východní šťastné brány,
kdy mi vyjde z nich! – –
41
Melodie.
Mou duši někdy vzedme tonů moře,
jak v lese rozčeří se po větvích,
a zvoní, šumí láska, štěstí, hoře
v prsou mých.
Hned tichounce, hned mocně zahlaholí,
lká, jásá, prosí, touží do nebe,
že srdce štěstím tepe, steskem bolí –
pro tebe.
Tak zurčí pramének a ptáci pějí,
tak šumí krůpěj v zelenavou sněť,
tak oči prosí, když si rozumějí:
„V náruč leť!“
Má jenom nebe tolik zlata, jasu
a jenom vonné lesy tolik strun,
když samo nebe vdechuje svou krásu
do korun.
42
Když duši moji vzedme tonů moře,
v tvé hledím očí, slyším zpívat les,
a když se ztiší – – marně lká mé hoře:
„Odpověz!“
43
U splavu.
Jak zvoní ta píseň, jak zvoní ten splav,
a vlny se pění jak perliček dav,
a zvoní jak smích,
a zvoní jak pláč,
ach, pověz mi, nač?
Vždyť nadarmo! Zraků se nedočkám tvých!
Vrcholky těch stromů mnohých,
k nebi hledí bez pohnutí,
a mne cos k nim letět nutí,
jako v asyl přeubohých.
A všecko a všecko, co v duši teď mám,
těm perlím já bělostným na cestu dám,
ať zvoní jak smích,
ať zvoní jak pláč,
ach, mně toho, nač? –
Vždyť na darmo! Zraků se nedočkám tvých!
44
Nejlíp jak když motýl mdlobou,
nebo pták neb hvězda klesá –
do těch němých korun lesa
zapadnouti noční dobou!
45
Zdálo se mi...
Zdálo se mi na zahradě
pod jasmínem,
že si spolu do věnečku
routu vinem.
Do věnečku routu svěží
zelenavou,
aby se jí ovinula
hlava s hlavou.
Smutno mi je po té chvíli,
ty můj drahý, –
Cožcož ten jasmín na zahradě
odkvet záhy.
Nedovita uvadala
routa milá,
a já ani o věnečku
nedosnila.
46
Zas v lese.
Zas v lese stojím, jaro z dálky dýchá,
a blankyt smrčím snivě prokmitá,
šum sladký dojímá, jde z ticha, z ticha,
zem brzy v kytku bude uvita,
jíž pobděl zlatý terč a plicník růžový
zvon drobounce si otvírá a nachový
květ pestíkový líska – s jehnědou,
a všecky touhy, jichž tu tolik dýchá, –
mne k tobě nevedou!
Modřinám světlé jehličí již raší,
a strnad zpívá zakryt jedlovím,
hned šťastně tak, hned utopeno v pláči,
zní, zvoní jeho: „Nepovím, nepovím!“
Ty vlhké pěšiny, tak ošizené jarem
a slunce zlaté, jež vše líbá novým žárem
niť pohádkovou v duši upředou;
a všecky touhy, jichž tu tolik raší, –
mne k tobě nevedou!
47
Zas v lese – teď, kdy hory sněhem svítí
a srdce taje, kde se oteplí,
kdy zvítězily touhy v šťastné žití
a všecky sponky chladné rozeply. – –
Jsem v lese. Střízlíček sed’ u mne na větev,
v mé duši jako kdys zní sladké. „Zjev se, zjev!“
A vidím, jak ty sny mé kolem jdou,
a všecky touhy, jichž tu kolik svítí, –
mne k tobě – nevedou!
48
U kříže.
Bylo ticho slavné, svaté,
jenom stromů zbožný dech
slyšela jsem a pak ptáků
píseň letět na křídlech.
S buků padal zlatý odlesk
od paprsků na zemi,
zádumčivý sen se nesl
zelenými větvemi.
Velký kříž tam v lese stojí,
na něm Krista bledý zjev,
z očí shaslé hvězdy kanou,
čelo barví rudá krev.
Klid mi táhne duší svatý,
dojímá ten lesní chrám,
já tu sním a modlívám se,
nekonečně vzpomínám.
49
Myslíc tady na svět širý,
jak jej často jiný zřím,
nežli když se v jeho vlnách
jako hříčka potácím.
Vidím dále třásní smrků,
vidím hloub a jasněji,
jsem tu teď, a zas se vrátím
do těch starých kolejí.
Jsem tu lepší, z duše mizí
vše, čím svět ji potřísnil,
jenom světlé lásky odznak
nehasnoucí jí tu zbyl.
Rostou stíny, mlčí stromy,
jen můj ještě šeptá ret:
„Modlitby mé rač, ó, Pane,
vyslyšet!“ – – –
50
V sadě.
Dívám se do jabloní,
jak větve k zemi kloní,
tak nízko, nízko,
vím, co je žal a muka, –
kde, kde je tvoje ruka,
jsi blízko?
Keř šeříku se chvěje,
což vždycky bez naděje? –
Je v srdci tíže
a touha mocná k letu,
ach, co je po tom světu, –
pojď blíže!
Slunce tak jasně svítí,
já bez tebe mám býti
v zahradě šumné?
Jabloň si zpívá z ticha,
a ret můj sotva dýchá:
„Buď u mne!“
51
Když den se loučil.
Tam za tu skálu v oheb louky svěží,
kde klikatí se potok olšovím,
jsem vkročíc kdysi utlumila s těží
tvé jméno na rtech. Není snadno, vím, –
tě zavolat sem z daleka, kde dlíš,
ať volá se mnou ozvěna všech skal,
ať k tobě letí píseň má i žal:
ty neslyšíš!
Zněl z vísky zvon! Zář modré nebes klenby,
nach červánkův a bělosť berušek
mé čelo, oči v nejmilejší sen by
snad ukolébal, kdybych do mušek
svou hlavu nenořila stříbrných,
a kdyby neposlala se skalin
mi hrdlička sem v zeleň, jas a stín
svůj drobný smích.
52
Vzduch vůní sytý chvěl se písní sterou,
vln tišilo se lkání za břehem,
a pod temnými smrky strání šerou
se vlašťoviček nesl valný sněm;
skok malých žabek jako broučků sled
se míhal přes pěšiny úzký pruh,
a haluzemi slunce polokruh
svit naposled.
Květ pomněnek luk zeleň modře protkal,
a světlík bílé vločky rozházel,
tam kdybys mne byl, miláčku můj, potkal,
viď, se mnou ruku v ruce byl bys šel!
Tam s tebou dívat se a poslouchat
šum křídel, písně, vlny, listí, les –
a slov tvých nekonečně blahý ples,
jak máš mne rád!
53
Pod mraky.
Les plný světel těkajících stínem
a plný písní byl a šelestu,
dva hlasy něžné, každý v smrku jiném
se volaly a našly: „Kde’s? Kde’s?“ „Tu!“
A potom ztichly. Písně oněměly,
a světla zlatá shasla na větvích. – –
Les náhle vidím teskně zatemnělý,
jak ve smutečních závojích.
Ne večerní, ta milá dojímavě,
tma těžkých mraků duši stísnila; –
můj krok jen šustí v tenké lesní trávě,
ó, kéž bych tady – sama nebyla!
Ne ticho po klekání, syté vůní,
v let plaší ptáče, když tu samo dlí,
a nezří hvězdy na mne z lesních tůní,
mé srdce jen se chvěje, – nemodlí.
54
Tma! – V žití také někdy náhle padne,
a ptej se nebe: „Kde máš světel svit?“
A ždej a pros, – jen odpoví ti: „Žádné!“
I ve tmě můžeš slzy osušit! –
A mně by se tu chvíli nezastesklo,
ať visí stíny s nebe, se větve,
zas kdyby oko tvoje v mém se lesklo,
jen kdybych tady měla srdce tvé!
55
CasněČasně z rána.
Časně z rána, ach tak časně,
že i stromy ještě spaly,
hleděla jsem na tu cestu,
jak se tratí v dáli, v dáli!
Stráň – ta byla celá zlatá,
rosa na ní – drahokamy,
ach, tak chladně, vonno, vlhko
bylo v sadě pod hruškami.
Nahoře ty lesy tmavé
byly ještě v bílém floru,
tady hlásek, tady hlásek –
ozýval se v tichém choru.
Jemná ptačí overtura
sladkým zněla – moderato,
plno paus, jak v oči spící
nebeské by padlo zlato.
56
Já v té trávě porosené
stála v milém vytržení,
hleděla jsem k nebi v dálku,
že mu nikde – konce není.
A ta cesta hladká, bílá,
tak se k němu nějak točí,
kdybych šla tam, kde se tratí,
uzřela bych sivé oči.
Šla bych po té cestě bílé,
ale je tak časně z rána,
a když slunce výše stojí, –
je již cesta – ušlapána! –
57
Co si vlny povídaly.
Povídaly v běhu chvatném
zamodralé, světlé vlny,
že jen sen můj každý tvojí
drahé, sladké duše plný.
A že toužím, kudy chodím,
po dotknutí tvojí ruky,
po tvých očí nebes jasu,
po zpovědi, plné muky.
Zelené ty břehy svěží,
plny svlačce, máty, šípků
skolébají duši tvoji
do záře a do polibků.
Mušky drobné, modrá šídla,
zlaté včely, motýl bílý, –
a ty vlny s věčnou písní, –
jdi, můj milý, jdi, můj milý!
58
Co ty vlny povídají,
uslyšíš tam ve předtuše,
a já, až tvé čelo slíbám,
vyvolám to z tvojí duše!
59
Dumky o jedné chaloupce.
I.
I.
Je to milá chaloupka
k lesu přitulená,
stojí v šumném jabloní
tichá jako pěna.
Ona neví o tobě,
a ty nevíš o ní,
jen mé oči pro tebe
slzičky tam roní.
A já stále vzpomínám,
až se hlava chýlí,
o té jedné chaloupce
miláček můj zví-li.
Jen to kolem zašumí,
od lesa to sténá,
chaloupka je v jabloní
tichá jako pěna.
60
Ach, ty z dálky neuzříš
okénka dvě malá,
kdyby tady chaloupka
ještě sto let stála.
A ty z dálky nepoznáš,
že se k horám dívá
za tebou, ach – za tebou –
holubička sivá.
II.
II.
Od těch zadních vrátek
chaty naší snědé
do trávy a kvítí
hezký můstek vede.
Kdo tam stává, slyší,
jabloní jak šumí
družné povídání,
polibky a dumy.
Kdo tam stává, vidí
nad nimi les tmavý,
slza někdy padne
do kvítí a trávy.
61
Kdo tam stává, tone
v jasném zpěvu ptačím,
v srdci mu to zalká:
„Tomu nepostačím!“
Kdo tam stává, hledí
na hvězdičky zlaté,
prosí: „Přiveďte ho,
vy ho, hvězdy, znáte!“
Kdo tam stává, čeká –
v srdci rozruch sladký,
ale marně čeká
za šedými vrátky!
Les ta křídla tmavá
stejně smutně chýlí,
pod jabloně k můstku,
nejde mi můj milý!
III.
III.
Proč to jedno okénko
samým zlatem svítí?
Kdybys přijel silnicí,
musil bys je zříti.
62
Proč ta jedna chaloupka
leží nad lesinou?
Kdybys přijel, nemohl
bys jít cestou jinou.
Proč to jedno srdéčko
zachvívá se bolem?
Kdybys přijel, miláčku,
musil bys jít kolem.
Kdyby vedla cestička
do těch vrátek přímo,
ani bys to nevěděl,
ach, ty bys šel mimo!
Kdyby se stesk od tvého
k mému srdci vinul,
ach, ty bys ho nenašel,
ach, ty bys je minul!
IV.
IV.
Pod doškovou střechou
za nízkými dveřmi
byli bychom šťastni,
miláčku můj, věř mi!
63
Ve světničce malé
s okénky jak dlaně,
za to tiché štěstí,
co bych dala za ně?!
Dala bych já za ně
světa půl – i celý,
vždyť bychom tam všecko,
miláčku můj, měli.
Měli bychom všecko,
co jen srdce ráčí,
ve světničce malé
jako hnízdo ptačí.
Měl bys květy, zlato,
písně a mou péči,
nad tu velkou lásku
znáš-li štěstí věčí?
A já – já bych měla
na zemi již nebe,
miláčku můj zlatý,
tebe, tebe, tebe!!
64
Stráni.
Ty příkrá stráni s lískovím a hlohem,
ty milá, zelená, znáš touhy mé,
až půjdu zas, i tobě dám své s Bohem,
my spolu snít i plakat umíme.
Co tvoje zvonky za večerů milých
mi klamů všeptaly, že uvěřit
bych dovedla a sladkých snů těch zbylých
s sebou bych plné srdce chtěla vzít.
Ty tichá stráni, tkaná jitrocelem,
mateřídouškou, svlačcem, jahodím,
jež rudne po listech, ty v sklonu celém
útulkem jsi mi vždycky večerním.
Jaro prý zlatohlávkem tebe zdobí,
a jeseň hořec v háv ti nahází –
a hvězdami tě kropí letní doby,
snů tisíce tě vždycky provází.
65
Od chaty k lesu, přec jak k nebi vedeš,
a když tam dojdu, zas mne lákáš zpět,
ty s lesem naděje mi duší předeš
a připínáš mi křídla v prudký let.
A v měkké lokty zas mne vlídně jímáš,
když s uslzeným okem domů již
se ubírám; ty mlčíš, šťastně dřímáš, –
a nežli usnu, dávno, dávno spíš! –
66
Tys trpěl také...
Tys trpěl také, – to jsem nechtěla,
a mnoho mne to slzí stálo,
však, milý můj, to, co jsi pověděl,
jak bylo málo!
Já jinak nemohla, však věř mi, věř,
tvé smutné oči když jsem zřela,
za jeden štěstí blesk v nich – stokrát víc
bych trpět chtěla.
Tys o tom nechtěl více mluviti,
a nemohlo být lépe ani:
za jakou cenu člověk vzal by zpět,
čím dříve raní!
67
Bez radosti.
Není to vzpomínka, není to touha,
je to jen závrať a tesknota pouhá,
je to jen do srdce zapadlý žal; –
chodím a nevidím skutečnost pro sen,
který je něčíma očima zrosen,
který mé radosti – všecky mi vzal.
Nemám teď vzpomínek, nemám víc tuch,
jestli se vrátí, ví jediný Bůh,
a ten, kdo všecky mé radosti vzal;
chodím tak pomalu pod střemchou vonnou,
a ty mé myšlénky tonou a tonou, –
je to jen do srdce zapadlý žal! –
68
Písnička.
Slyšela jsem písničku
tišší nežli sen,
viděla jsem hlavičku
modrou jako len.
Byl to pláč neb tichý smích? –
Bloudila jsem s ním
po rokytí, po větvích:
tady smím, ach – smím!
Hlavička se ztratila,
z písně zbyl jen dech,
zachycený motýla
pestrých na křídlech.
Zachycený v duši mé –
v touhy perutích; – –
pověz, co si zvolíme,
pláč neb tichý – smích?!
69
Dolente.
Ne, nejsi tu, a přec tě vidím všude,
mám k tobě jít? Ach, vázne v chůzi krok,
to listí všechno žluté je a rudé,
a duší táhne tolik smutných slok.
A u tebe? Já zastavím se chvíli
a vzrušena snad půjdu mlhou zpět,
a srdce krutě sevře mi, můj milý, –
ten svět.
Zas naleznu tě pohroužena v stesky
s tím čelem v dlani, ach, mám předtuchu,
že v bouři žalob vzrostou kdys ty blesky,
jež zatím kříží nitrem bez ruchu,
jež bolí jen, jak ohnivě se lámou,
a slovo jedno na vždy zničí klid,
a já přec růží sny, ať stokrát sklamou,
chci mít!
70
Já při tom všem, co uhněte a dusí,
chci míti krůpěj, která ovlaží,
a radosť, která zůstat živou musí,
i když ji žití vlna rozráží. – –
A vidím, klesám, – – snad to marné bude,
co květ, co sen, co k blahu zlatý klíč?
Kam jdu, kde jsem, já tebe želím všude, – –
tys pryč!
71
V paprscích luny.
Chodíváš-li po břehu,
když se srpek zlatí,
ptej se ho a věř mu, věř, –
pravdu povídá ti.
Všecko jsem ti vzkázala,
co ti tajně šeptá,
čekej, že se na tvůj vzkaz
taky jednou zeptá!
Ach, pak jen mu povídej! –
vždyť se mi tak stýská,
ať ty vzkazy z dálky mám,
když je nemám z blízka!
72
Zapomenout.
Zapomenout! – – Jako záchvěv
tiše hloubkou srdce znělo,
proč by moje nedovedlo,
když tak mnohé zapomnělo!
Jíti dál tím božím světem,
chtěla jsem jen v pevné práci,
ať se všecko – květ i štěstí
jako na dne moře – ztrácí.
Zapomenout! Je to těžké
stokrát říci: „Buď mi cizí,“
z toho srdce a z té duše
vím – tvůj obraz nevymizí.
A ty chvíle, co jich bylo,
planou stále světlem stejným,
a ten osud – nezdá se ti,
že je vždy víc – beznadějným?
73
Ve průhledné jeho vlny
přece topím svoje kroky,
jak ty chvíle plny záře,
zapadají do tmy roky.
Přejde čas, kdy zví mé srdce,
jak je sladké zapomnění,
aby o tom nezvědělo,
jedinkého v světe není.
Dále budou zvonit písně
v květu plné ratolesti,
vykvete a stokrát zvadne
jiných jinde jiné štěstí.
V neskonalé hvězdné kráse
dál se bude nebe klenout,
a jen travou zašumí snad:
„Zapomenout! Zapomenout!“
74
Jarní vzpomínka.
Den jarní, sváteční byl, záře plný,
a s šumem pluly davu pestré vlny;
já v objetí jsem tvoje vletěla. – – –
Tys přivinul mne k sobě překvapen,
ty v oči mé, já v tvoje hleděla
a hleděla, – – ach, byl to šťastný den!
Sami jsme byli, sami se svým blahem,
co vysnila jsem na tvém srdci drahém,
když hlavu svou jsem k němu přižehla!
Ach, slyším stále, co jsi promluvil. – – –
Když jindy v cestu jsem ti přiběhla,
tys, miláčku můj, dříve o tom – snil?
Tys jindy snil, vždyť tvoje vroucí slova
mi tichou hudbou zvoní znova, znova:
„Já ani ve snu jsem tě nečekal,
ne, ani ve snu, ani ve snu – dnes!“
A mně se život šťastným býti zdál
a nekonečným srdcí našich ples.
75
Tvé rty se šeptem „ani ve snu“ chvěly,
tvé sladké sny mi tedy náležely,
mně bylo, jak když spolu toneme. – –
Tys děl: „Již musíme to snášeti!“
Jak snadně slíbila jsem: „Budeme!“
když chvěla jsem se ve tvém objetí!
Byl sváteční den jarní, plný světla,
a já zas v davu pestré vlny vlétla,
to nebyl dav, – snad moře zčeřené,
v ně pršel zářivé mých růží květ,
jak hvězdy když se zlatí ztracené
v ten chladný, širý, nekonečný svět.
A přece věřím pro tu jasnou chvíli,
že sní tvé oči po dnes, jako snily –
ty drahé tvoje oči častokrát,
že vletím s úsměvem v tvé objetí; – –
je smutno, sníš a musíš vzpomínat:
„Ach, ona má je – má, a neletí!“
76
Dávno.
Je to dávno, co tvá ruka
mé se dotkla po prvé,
co v mých prsou divná muka
ozvala se nepoznána,
a v mé tváře, jak zář rána
zarděly se do krve?
Je to dávno, co z tvých očí
padlo světlo do mojich,
a z nás dvou, kam jeden kročí,
druhého má plnou duši,
v každém květu vzkazy tuší,
v každé hvězdě – jeden z nich?
Je to dávno, co tvá síla
zdrtila ten sudby kříž,
co jsem srdce oteplila
na tvých prsou, a tvá hlava
touží se mnou do modrava,
kde je nebe přece blíž?
77
Je to dávno – ptát se bojím, –
co tvé srdce na posled
na okamžik bylo mojím? – –
Růže plály do krvava,
tvá se chvěla – u mé hlava,
bylo štěstí – – plný svět!! – –
78
V stínech.
Já zapomenu utrpení,
muk, žalů srdce krvavých,
já nezapláču, bez žaloby
vše pevně zamknu v prsou svých,
jen oči tvoje vidět chci.
Ať jinam vzlétnou, v jiné sféry
tvé vroucí lásky důkazy
i slov tvých hudba věčně sladká,
již záchvěv srdce provází:
jen oči tvoje vidět chci.
Víc snad již ani nezatoužím
tvé teplé ruky v objetí,
ať jsem tvou bílou holubicí,
jež neslíbána odletí:
jen oči tvoje vidět chci. – –
79
A kdybych dnes neb někdy zítra
opouštět měla tento svět
a chystala se do daleka,
přijď poprvé a naposled:
jen oči tvoje vidět chci.
80
Když usínám...
Když usínám,
má duše k divným letí končinám:
zřím nebe samé zlato nad hlavou,
své srdce bíti slyším v klidu snů,
luk vidím zeleň s luny záplavou
a zdá se mi, že nikdy neusnu.
A samý květ
je širý prostor nekonečný svět,
motýlů lehké chvění, bzukot včel
u šídel míhání a broučků sbor
a ptáků zpěv mi k sluchu doletěl,
vod jasných šum a stromů rozhovor.
A křídel moc
já cítím usínajíc každou noc,
tvých očí přikouzlím si čarojas
a letím v kraje snivé divných krás,
hned do slunečna v šumno pestrých luk,
hned v lunný večer plný sladkých muk.
81
A nevím nic,
že duše jen je šťastnou prchajíc,
že místo světel tma mne objímá
a místo nebe nízce visí strop. –
Kam zadívala bych se očima, –
tak sladce klamat kdyby uměl hrob!
82
Sen.
Svůj dnešní sen ti musím vyprávět:
V tvém dávnem pokojíku byla jsem,
a samý lesní, luční, svěží květ
se vinul k stolku, k stěnám tam a sem,
jak někde na palouku, v lesa taji
neb v ráji.
S úžasem hledím na té krásy div,
a ty mne vineš s láskou k sobě blíž,
já nevím, kam bych sáhnout měla dřív,
když řekl jsi: „To pro tebe je, víš?“
A zvedám zraky, abych zřela tebe –
své nebe!
Pak tázal jsi se hlasem pohnutým:
„Které máš nejraději z květů těch?“
A já jsem řekla: „Všecky!“ Tys děl: „Vím.“
A čela mého dotkl se tvůj dech. –
Květ v jedno blaho, jak se s květem vinul, –
mi splynul!
83
Hrsť jsi mi srdečníků bílých dal
tak jemně žilkovaných: „Z duše tvé
by pro vždy zmizel nepokoj a žal,“
jsi děl, a zřím, jak saháš na větve
pro růží nach, a zmizel mi v té chvíli
sen milý.
84
Jeden okamžik.
Zas jednou němi ruku v ruce spolu
jsme utonuli v štěstí, utonuli v bolu,
to byla závrať, že jsem – nevím jak –
polibku mhou ti zaclonila zrak
a blahem svůj, –
a pak jsem šla jak omámena něčím,
co zjevuje se mi, když při modlitbě klečím,
ty drahý, ty dobrý, ty milý, ty můj!
Ty zase sám, – ó, proč tak osud běží,
proč anděl zmizel nám, když jiným tak jej střeží?
Jsi zase sám? Ne! S tebou dlím, ví Bůh,
modlitby vroucnosť a mé lásky duch
tě opatruj!
A osud? Růžemi jej zaházíme,
s tou naší jasnou láskou dále jíti smíme,
ty drahý, ty dobrý, ty milý, ty můj! –
85
Den v říjnu.
Tak zamlženo, zádumčivě tklivo
je všude, kam se oči obrátí,
do gázu každá větvička se halí
a pod ním jen se listí zazlatí.
I samo slunce vězí v bílé cloně,
jak pohádkový žloutek veliký,
nic nezlatí, jen vodě, v níž se zhlíží,
snad nastřádané sdílí kroniky.
A z milosti jen někdy k polednímu
paprsků teplou září skropí svět,
a ještě srdce ani nezabralo,
již do obalu mlhy couvá zpět.
Ne, podzim není dobou vzletů smělých,
vysoko neláká víc říše hvězd,
když stokrát v létě vzdorně pohnu hlavou,
mne stihne za to stokrát větší trest.
86
Tesknota na mne padne jako sítě
té všudybytné mlhy říjnové,
mne omamuje vzpomínkami píseň
a vůně rudé růže červnové.
Já divnou cítím opuštěnosť v sobě,
a přec jsou lidí plné ulice,
tvou míti ruku ve své – blízko, blízko,
když pohřešuju tebe nejvíce!
Ten řetěz lamp, – ne – dnes tě potkat nechci,
je všude živo, ale v srdci mém
tak zamlženo, zádumčivě tklivo,
ty nesmíš vědět, že tu také jsem.
Most nad vodou se svítí; – – – za Petřínem
zelené pruhy jasní se a v nich
kresleny jemně, skoro tajůplně
kontury štíhlých věží Strahovských.
Tam ve fialek moři modrém, vonném
své moci stesky šťastně utopit!
Ach – teď tam ve trávníku listí žluté
nalezlo odpočinek, věčný klid. –
87
Tak zamlženo, zádumčivě tklivo
je teď a člověku víc nezbývá,
než srdce zamknout na dva pevné zámky,
ať pod nimi si jak chce tesknívá.
88
Sen v kathedrale.
Byla jsem v staré kathedrale,
poslední zalkal varhan zvuk,
a ve kropence mramorové
se celý řetěz smočil ruk.
Kostelník vešed na oltáři
voskové svíčky shasínal,
i stařeček, jenž klečel vedle,
se pokřižoval a pak vstal.
Šedivá mlha lodí táhla,
v ní pestrých skel se třásl svit,
a já jsem o tom nevěděla
a začínala sladce snít.
Byl soumrak. Rudě věčná lampa
svítila v ztichlý, šerý chrám,
ach, je to v srdci divné kouzlo,
když člověk je tu sám a sám.
89
Snad v zadu ještě k zpovědnici
svou hlavu tulí stařena,
snad tiskne koral u růžence,
by prosba byla splněna.
Však její bytosť nepřekáží,
tak jako by tu nebyla,
a teď se v lustru křišťálovém
dvě světla v jiskru zkřížila.
A je jich plno, plno, plno,
jak svatojanských mušek hned,
kadidlo voní, na oltáři
se liliový bělá květ.
Paprslek dlouhý v oči padá
a v srdce mír a k čelu sen,
tam u oltáře o klekátko
jak někdo byl by podepřen.
A bílých šatů mlha bílá –
zjev sladký, ale nesmělý,
a bylo mi, jak v šeré dálce
dvě srdce když se tetelí.
90
Líbezný nápěv duší vanul,
jak – tknutí zlatých, božských strun,
jak slyšitelným by se stával
déšť světel stromů do korun.
Snila jsem v staré kathedrale,
až probudil mne klíče hlas,
mé srdce jen se tetelilo – – –
a byl v něm pravdy stín a mráz.
91
Calmato.
Mám lásku tvou, já ve tvém zraku čtu ji,
já cítím ji tak svatě v prsou bít,
ať osud tmavý je, ať mraky plují, – –
mám lásku tvou; – –
co více chtít?
Tys pravdu děl, my budem šťastni s málem,
tu lásku – nikdo nemůže nám vzít,
ať život jde tak v boji neustálém,
tys pravdu děl –
co více chtít?
Já věřím ti, víc nežli sobě mnohem,
chci tím, co Bůh nám dal, se spokojit,
jsi všude můj, jsi vždycky můj, buď s Bohem,
já věřím ti,
co více chtít?
92
Mám lásku tvou, viz jasné moje zraky,
tys dovedl s nich slzy osušit,
ať osud temný je, ať plují mraky, – –
mám lásku tvou,
co více chtít?
93
Stojí hory osněžené.
Stojí hory osněžené
od země až do nebes,
ach, my si k nim zabloudíme
někdy zítra nebo dnes.
Každý půjdem s jiné strany,
přece se tam shledáme,
a to štěstí velké, krátké
za celý svět nedáme.
Po těch horách velkých, bílých
vyletíme do nebe,
ty si přimkneš moje křídla,
a já peruť od tebe.
94
Epilog.
Tam vysoko...
Tam vysoko mi řekla nebesa
i v jemné cloně mlhy celá zem,
purpuru zář, jak padla do lesa,
údolí kouzla čistým obrazem,
slavíků píseň, horských tišin květ,
že milovat mám svět!
Tam vysoko mi řekl bystřili šum
a život dole v síti drsných cest,
těch klopot, žalů, radostí a dum
a na vše němá, zlatá sprcha hvězd,
tam osten vryt, tu růže půvab vset,
že milovat mám svět!
Tam vysoko mi řekl okamžik,
jenž pohledět mi v hloubku žití dal,
paprslek lásky, jenž mi v srdce vnik,
95
měsíce srpek, jenž mi v oči plál,
vzpomínek milých celý družný let,
že milovat mám svět!
Tam vysoko mi řeklo srdce mé,
jež bilo s oddaností sudbě vstříc,
že růže své si každý neseme
a těžko soudit, kdo jich nese víc,
a byť mi svadlá nerozkvetla hned,
že milovat mám svět!
Tam vysoko mi řekl sám Pán Bůh,
že stojí za život pln běd i tmy
chvil čisté jasno, vonný jejich vzduch,
byť návrat kynul v boj a do přítmí,
za okamžiků teplo, zář a vzlet
že milovat mám svět!
96
OBSAH.
Prolog3
Dvě sloky5
Modlitba6
Zapadá slunce8
U paláce10
Byl srpek zlatý12
Na moje když víčka sletí13
Když listí opadalo14
U kostela15
Slib18
Z pěšin a cest20
Vánoční38
Melodie42
U splavu44
Zdálo se mi46
Zas v lese47
U kříže49
V sadě51
Když den se loučil52
Pod mraky54
[97]
Časně z rána56
Co si vlny povídaly58
Dumky o jedné chaloupce60
Stráni65
Tys trpěl také67
Bez radosti68
Písnička69
Dolente70
V paprscích luny72
Zapomenout73
Jarní vzpomínka75
Dávno77
V stínech79
Když usínám81
Sen83
Jeden okamžik85
Den v říjnu86
Sen v kathedrale89
Calmato92
Stojí hory osněžené94
Epilog95
E: až; 2004
[98]