Zapomenout.

Zapomenout.
Zapomenout! – – Jako záchvěv tiše hloubkou srdce znělo, proč by moje nedovedlo, když tak mnohé zapomnělo! Jíti dál tím božím světem, chtěla jsem jen v pevné práci, ať se všecko – květ i štěstí jako na dne moře – ztrácí. Zapomenout! Je to těžké stokrát říci: „Buď mi cizí,“ z toho srdce a z té duše vím – tvůj obraz nevymizí. A ty chvíle, co jich bylo, planou stále světlem stejným, a ten osud – nezdá se ti, že je vždy víc – beznadějným? 73 Ve průhledné jeho vlny přece topím svoje kroky, jak ty chvíle plny záře, zapadají do tmy roky. Přejde čas, kdy zví mé srdce, jak je sladké zapomnění, aby o tom nezvědělo, jedinkého v světe není. Dále budou zvonit písně v květu plné ratolesti, vykvete a stokrát zvadne jiných jinde jiné štěstí. V neskonalé hvězdné kráse dál se bude nebe klenout, a jen travou zašumí snad: „Zapomenout! Zapomenout!“ 74