Stráni.

Stráni.
Ty příkrá stráni s lískovím a hlohem, ty milá, zelená, znáš touhy mé, až půjdu zas, i tobě dám své s Bohem, my spolu snít i plakat umíme. Co tvoje zvonky za večerů milých mi klamů všeptaly, že uvěřit bych dovedla a sladkých snů těch zbylých s sebou bych plné srdce chtěla vzít. Ty tichá stráni, tkaná jitrocelem, mateřídouškou, svlačcem, jahodím, jež rudne po listech, ty v sklonu celém útulkem jsi mi vždycky večerním. Jaro prý zlatohlávkem tebe zdobí, a jeseň hořec v háv ti nahází – a hvězdami tě kropí letní doby, snů tisíce tě vždycky provází. 65 Od chaty k lesu, přec jak k nebi vedeš, a když tam dojdu, zas mne lákáš zpět, ty s lesem naděje mi duší předeš a připínáš mi křídla v prudký let. A v měkké lokty zas mne vlídně jímáš, když s uslzeným okem domů již se ubírám; ty mlčíš, šťastně dřímáš, – a nežli usnu, dávno, dávno spíš! – 66