Stráni.
Ty příkrá stráni s lískovím a hlohem,
ty milá, zelená, znáš touhy mé,
až půjdu zas, i tobě dám své s Bohem,
my spolu snít i plakat umíme.
Co tvoje zvonky za večerů milých
mi klamů všeptaly, že uvěřit
bych dovedla a sladkých snů těch zbylých
s sebou bych plné srdce chtěla vzít.
Ty tichá stráni, tkaná jitrocelem,
mateřídouškou, svlačcem, jahodím,
jež rudne po listech, ty v sklonu celém
útulkem jsi mi vždycky večerním.
Jaro prý zlatohlávkem tebe zdobí,
a jeseň hořec v háv ti nahází –
a hvězdami tě kropí letní doby,
snů tisíce tě vždycky provází.
65
Od chaty k lesu, přec jak k nebi vedeš,
a když tam dojdu, zas mne lákáš zpět,
ty s lesem naděje mi duší předeš
a připínáš mi křídla v prudký let.
A v měkké lokty zas mne vlídně jímáš,
když s uslzeným okem domů již
se ubírám; ty mlčíš, šťastně dřímáš, –
a nežli usnu, dávno, dávno spíš! –
66