Vánoční.

Růžena Jesenská

Vánoční.
I. I.
Stojí stromků dlouhé řady s jinovatkou na větvích, na jehličí, v třásních vleček ještě horský, chladný sníh. Tichounce, snad ze sna jenom pozdrav lesa ševelí, jako když jim doma mušky do koruny vletěly. Kde jsou zlaté pršky slunce, jež se pletly v jejich šat? Kde je píseň, jež ty větve pokropila tisíckrát? Paprsky ty zlaté tají stromů vonný, teplý dech, duše písní, ptačích trylků šumí v sladkých akkordech. 38 Zdá se mi, že jejich řadou vzdušných vidin pluje vděk, na těch větvích, že tkví na sta nesmrtelných vzpomínek. Tuším v nich ty stíny, světla, barev hru a soulad změn, polet křídel drobných, větších a svůj mnohý šťastný sen. Zdá se mi, že vidím tu, tam v sklonu větve stopu hnízd, slyším píseň – lásky touhu, potom dozvuk: „Chceme jíst!“ Korunami rozperlí se skotačivě větru smích, někde zalká, někde vázne jedle volných v kadeřích. Ach, vy milé stromky, jděte pod skvostný neb nízký strop, všude nechte kouzlem lesů tisíc lásky zlatých stop! 39 Ty, jenž přijdeš tam, kde písní mých se svítí hvězdný rej, všeptni srdci jedinému sladce, tiše: „vzpomínej!“ II. II.
Co se zvuků rozcinkalo drobounkých jak modrý květ, všecky tuším, jedním zvoním, jeden z dálky slyším znět! – Je to zvonek jako jiný, ale však on vzpomenul, že zvuk milý mého zvonku za ním svatou nocí plul. Což ty zvonky srdce mají, jež zná tepat, jež zná bít, umí kvílet, smát se, plakat srdcem k srdci zatoužit. Ach, co se jich rozcinkalo, jako snové líbezní, a přec jen ten jeden zvonek z dálky do mé duše zní. 40 III. III.
Všude sníh a všude bílo studeno a zasmušilo, všude mráz a led, a tam rudo do krvava slunce v sněhu zapadává – žhavý, zimní květ. Bez paprsků, bez odlesku, bez loučení, beze stesku mizí v oblacích, – – a já hledím v jiné strany – ve východní šťastné brány, kdy mi vyjde z nich! – – 41

Básně v knize Okamžiky: