Den v říjnu.

Den v říjnu.
Tak zamlženo, zádumčivě tklivo je všude, kam se oči obrátí, do gázu každá větvička se halí a pod ním jen se listí zazlatí. I samo slunce vězí v bílé cloně, jak pohádkový žloutek veliký, nic nezlatí, jen vodě, v níž se zhlíží, snad nastřádané sdílí kroniky. A z milosti jen někdy k polednímu paprsků teplou září skropí svět, a ještě srdce ani nezabralo, již do obalu mlhy couvá zpět. Ne, podzim není dobou vzletů smělých, vysoko neláká víc říše hvězd, když stokrát v létě vzdorně pohnu hlavou, mne stihne za to stokrát větší trest. 86 Tesknota na mne padne jako sítě té všudybytné mlhy říjnové, mne omamuje vzpomínkami píseň a vůně rudé růže červnové. Já divnou cítím opuštěnosť v sobě, a přec jsou lidí plné ulice, tvou míti ruku ve své – blízko, blízko, když pohřešuju tebe nejvíce! Ten řetěz lamp, – ne – dnes tě potkat nechci, je všude živo, ale v srdci mém tak zamlženo, zádumčivě tklivo, ty nesmíš vědět, že tu také jsem. Most nad vodou se svítí; – – – za Petřínem zelené pruhy jasní se a v nich kresleny jemně, skoro tajůplně kontury štíhlých věží Strahovských. Tam ve fialek moři modrém, vonném své moci stesky šťastně utopit! Ach – teď tam ve trávníku listí žluté nalezlo odpočinek, věčný klid. – 87 Tak zamlženo, zádumčivě tklivo je teď a člověku víc nezbývá, než srdce zamknout na dva pevné zámky, ať pod nimi si jak chce tesknívá. 88