Žebračka.
HleHle, Golgota! – kříž prázdný a máť zlomená
tu stojí, tiskne dítě ve svá ramena:
ó dříve bylo poupě, květem kdysi,
hlod bídy mučenické vdech mu rysy.
Kolébka divná – její lokty chvějící;
ať špíny plná jest, je přece světicí,
ať kolem tváří hnijící vlas šlehá,
jí gloriolou bolesť je a něha.
Ty cáry! jak jí visí dolů, divý žal
kat bezcitný jest, jenž ji k smrti bičoval,
z děr každá, rány jsou, jež v těle zejí,
jsou suché zde a v duši krvácejí.
Ni šept, ni vzlyk a vzdech! či mrtví oba jsou?
buď ticha hruď!, hle, slza svítí pod řasou
a hladu křeč jim sinalé rty křiví;
lid mrtvý jdete kol, ti zde jsou živí.
94
Nač vzdychat zde, co může ještě člověk říc?
zde výkřik šílenství je jenom prázdné nic;
kde slovo lidské na rtu matně zmírá,
čti! kámen ústa svá sám otevírá:
„Vy všichni, v spěchu jenž neb zvolna jdete kol,
ó vizte, zdali rovný tomu bolu bol!“
ó zastavte se v soucitu neb snění:
zde bolesť jest – a kde vykoupení?
A tisícové jdou, se valí, potácí:
týž obraz, kříž a bolesť, jež se neztrácí;
ni soucit, ni kat, jenž by kynul dlaní:
tu šibenice! přibijte ji na ni!
95