Dědici Kristovi.
Spleť hadrů hnijících a stlelých cárů,
ó bídy špinavé, hle, jaká směs,
ni podoby jim není, ani tvaru,
svou aureolu nad ně rozpjal děs.
Jak kupa mrtvol snesených sem s pole,
kde kosila je bitva zběsilá,
v něž slova prorokova žití holé
jak jiskru v popel divem vhodila.
Tu křičí hlad a bída z hloubi stená,
kosť šklebí se a ven se prodírá,
hlod nemocí, jimž není hrůzy jmena,
se hnisem milosrdně zastírá.
V ty utrpením zohavené rysy
ryl vrásky těžké dlouho hoře pluh,
jak věnec z trnů sliny v skráni visí
a bláto na vlasech jim místo stuh.
100
To jejich kletba, jež je v pouta spíná,
jež jiným pohrdání právo dá,
a chudoba jich nejtěžší jest vina,
hrot posměchu ať srdce probodá.
Kde jest to, Kriste, kde Tvé dokonáno,
žes v sídla azurná moh odejít?
proč nezůstals, až svitne světu ráno,
až srdce lidstva lidsky začne bít?!
Či pod těch hadrů clonou do dnes, Pane,
kde hnisem teče rána neblahá,
na bídy dřevo hrubým hřebem vklané
se dál Tvé rámě světem rozpřahá?
Či ukázals jen stezku, kudy v utrpení
nám jíti v Golgotu Tvou za stopou,
kde lidstvo dojde svého vykoupení:
však bolestmi a krví potopou?!
101