KORÁLOVÉ OSTROVY.
Kdys tichým oceánem v jitra šeru
plul koráb – bez hnutí byl kalný vzduch,
vln hladina se táhla do všech směrů,
za lodí v dál se jediný táh’ pruh.
Pár vodních ptáků, sotva zjevných zraku,
ve výši kroužilo,
a vlny dál se vršily až k mraku,
kam za obzor se oko hroužilo.
Jen vodní poušť se v dálku prostírala,
kam pohleděl jsi s přídy se všech stran,
jak zrádná síť se rozpínati zdála,
kam, slabý motýl, koráb větrem hnán.
Cit úzkosti, jak tygr ze zálohy,
plujícím padl v hruď,
vždyť v této poušti pluli týden mnohý
a poplují, jak dlouho, Bůh sám suď!
Cit úzkosti, jejž každé prázdno rodí,
ten Starých horror vacui v ně kles’,
jen stopu žití spatřit kolem lodi,
však marno, v sobě zmíral každý hles,
5
jen vlny, vlny, vlny oko stíhá,
tak chladné, šedivé,
za obzorem se nový obzor zdvíhá,
v mlh změti, v proudu spleti vířivé.
Pár prošlo měsíců a táž loď zase,
touž vodní pouští jela nazpátek,
týž oceán kol v jednotvárné kráse
se rozpínal, šum vln a racků skřek,
táž scenerie ve pláni zde táhlé,
jen vody se všech stran,
však znepokojen zrak, od mapy náhle
zved’ udiveně starý kapitán.
Bod temný před ním kolem z vod se nořil,
pod jeho zrakem udiveným rost’,
kdo za pár neděl zde ten zázrak stvořil,
jak z moře dna vstal tento divný host?
Čím více pluje, tím víc rozeznává,
co závoj mlhy kles’,
v tvář slunci, nad mořem jež v slávě vstává,
čnít vidí rudý korálový tes.
Zří rozvětvené trsy jako stromy,
zří prstencové kruhy madrepor,
hle, tráva v rýhách protkává jich lomy,
svět flóry tryská z jejich por,
tlum kajek, racků, orlů v mraku křičí,
dech větru a proud vln
sem snáší símě – celý ostrov tyčí
se před ztrnulým zrakem divu pln.
6
A „život, život!“ z hlubiny cos volá,
jím všady kosmos celý naplněn,
a mračen let, na vodě vírná kola,
vše křičí „život!“ z oblaků i z pěn.
Ó, sílo bajná, která tvoříš světy,
zde zjevena jak div,
neb símě kde je, v brzku budou květy,
ó, sílo hmoty, kterou vesmír živ!
*
Tak často děje se i básníkovi:
Kol životživot, jednotvarný oceán,
on pluje dál, v kraj neznámý a nový,
své duše silou nezbádanou hnán.
Svět prázdným, nehostinným zdá se oku,
jak neprostupná zeď,
mha spíná jej a sráží v letu sloku,
jak jednotvárná mořských proudů šeď.
Nic popudu a vzruchu nedodává,
vše otřelé a pusté, kam zrak pad’,
zas přeludy jsou, láska, činnost, sláva,
za nimiž v mládí hnal se jedenkrát.
Vše zdá se na dně srdce pochováno
a nad vším příkrovy,
již zoufal by, leč náhle v nové ráno
zří korálové nové ostrovy.
Vstříc letí plachtami jim srdce všemi,
jak nový Kolumb země! zajásá,
jak racek v bouři bije perutěmi,
až břehy ňader ples ten otřásá.
7
To ostrovy jsou nových písní vzňatých,
kde tušil suchopár,
to zázraky jsou citů velkých, svatých,
jež vyvřely mu jako sopky žár.
Jak nevítati vás, ó břehy nové,
kde kývá nových zpěvů zářný květ?
Vás zdravím, pyšné tesy korálové,
má duše pták je, nad vámi chce pět;
má tíž je protržena zvuků mořem
a světy nových krás
mým proudí jásotem, mým štkají hořem,
já jistě pluji k nim – jsem básník zas!
8