Kdys tichým oceánem v jitra šeru
plul koráb – bez hnutí byl kalný vzduch,
vln hladina se táhla do všech směrů,
za lodí v dál se jediný táh’ pruh.
Pár vodních ptáků, sotva zjevných zraku,
ve výši kroužilo,
a vlny dál se vršily až k mraku,
kam za obzor se oko hroužilo.
Jen vodní poušť se v dálku prostírala,
kam pohleděl jsi s přídy se všech stran,
jak zrádná síť se rozpínati zdála,
kam, slabý motýl, koráb větrem hnán.
Cit úzkosti, jak tygr ze zálohy,
plujícím padl v hruď,
vždyť v této poušti pluli týden mnohý
a poplují, jak dlouho, Bůh sám suď!
Cit úzkosti, jejž každé prázdno rodí,
ten Starých horror vacui v ně kles’,
jen stopu žití spatřit kolem lodi,
však marno, v sobě zmíral každý hles,
jen vlny, vlny, vlny oko stíhá,
tak chladné, šedivé,
za obzorem se nový obzor zdvíhá,
v mlh změti, v proudu spleti vířivé.
Pár prošlo měsíců a táž loď zase,
touž vodní pouští jela nazpátek,
týž oceán kol v jednotvárné kráse
se rozpínal, šum vln a racků skřek,
táž scenerie ve pláni zde táhlé,
jen vody se všech stran,
však znepokojen zrak, od mapy náhle
zved’ udiveně starý kapitán.
Bod temný před ním kolem z vod se nořil,
pod jeho zrakem udiveným rost’,
kdo za pár neděl zde ten zázrak stvořil,
jak z moře dna vstal tento divný host?
Čím více pluje, tím víc rozeznává,
co závoj mlhy kles’,
v tvář slunci, nad mořem jež v slávě vstává,
čnít vidí rudý korálový tes.
Zří rozvětvené trsy jako stromy,
zří prstencové kruhy madrepor,
hle, tráva v rýhách protkává jich lomy,
svět flóry tryská z jejich por,
tlum kajek, racků, orlů v mraku křičí,
dech větru a proud vln
sem snáší símě – celý ostrov tyčí
se před ztrnulým zrakem divu pln.
A „život, život!“ z hlubiny cos volá,
jím všady kosmos celý naplněn,
a mračen let, na vodě vírná kola,
vše křičí „život!“ z oblaků i z pěn.
Ó, sílo bajná, která tvoříš světy,
zde zjevena jak div,
neb símě kde je, v brzku budou květy,
ó, sílo hmoty, kterou vesmír živ!
Tak často děje se i básníkovi:
Kol život, jednotvarný oceán,
on pluje dál, v kraj neznámý a nový,
své duše silou nezbádanou hnán.
Svět prázdným, nehostinným zdá se oku,
jak neprostupná zeď,
mha spíná jej a sráží v letu sloku,
jak jednotvárná mořských proudů šeď.
Nic popudu a vzruchu nedodává,
vše otřelé a pusté, kam zrak pad’,
zas přeludy jsou, láska, činnost, sláva,
za nimiž v mládí hnal se jedenkrát.
Vše zdá se na dně srdce pochováno
a nad vším příkrovy,
již zoufal by, leč náhle v nové ráno
zří korálové nové ostrovy.
Vstříc letí plachtami jim srdce všemi,
jak nový Kolumb země! zajásá,
jak racek v bouři bije perutěmi,
až břehy ňader ples ten otřásá.
To ostrovy jsou nových písní vzňatých,
kde tušil suchopár,
to zázraky jsou citů velkých, svatých,
jež vyvřely mu jako sopky žár.
Jak nevítati vás, ó břehy nové,
kde kývá nových zpěvů zářný květ?
Vás zdravím, pyšné tesy korálové,
má duše pták je, nad vámi chce pět;
má tíž je protržena zvuků mořem
a světy nových krás
mým proudí jásotem, mým štkají hořem,
já jistě pluji k nim – jsem básník zas!