LÁSKA TIZIANOVA.
Óda svatební. (M. H.)
Oblakovém na voze k Vám se blíží
s darů svojích hojností božská paní,
sladká z Cypru vládkyně, krotitelka
srdcí i duší.
Pár ji táhne holoubků bílých, něžných,
paní síly nezdolné, co jí v cestu
z mráčků sypou zástupy amoretů
lijavce růží.
S hudbou jede souzvuku něhy, plesu,
smrtelníků poslední kotva zářná,
úsměv sladký v života černé stíny
do vichřic hází.
Tak ji mohl viděti ve snu krásy
renaissance nejeden starý mistr:
Botticelli, na „Příchod jara“, mysle,
Raphael snivý,
13
Božskýbožský kmet však, Tizian, ze všech nejlíp,
neb on pronik’ podstatu její, v dvojí
když ji viděl postavě u fontanu,
zemskou i božskou.
Snivá první, smyslně sladká druhá,
obě pouze spojené mohou dáti
celou rozkoš; božská by snadno v prachu
étherná křídla
Usmýkalausmýkala sobě. Pozemská sama
vážné duší povzlety nestihla by,
otrokyní hmoty jsouc, v svazku teprv
věčny jsou obě.
Kéž ty obě, spolu jen vítězící,
stojí při Vás v života křižovatce,
plnou rukou sypouce všecko kvítí
lásky vám v duše!
Ó, pak hravě splní se, u fontanu
co snil božský Tizian: zemská s božskou
ve Vás vzplanou souzvukem pravé lásky
zítra i vždycky.
14