LÁSKA TIZIANOVA.

Jaroslav Vrchlický

LÁSKA TIZIANOVA. Óda svatební. (M. H.)
Oblakovém na voze k Vám se blíží s darů svojích hojností božská paní, sladká z Cypru vládkyně, krotitelka srdcí i duší. Pár ji táhne holoubků bílých, něžných, paní síly nezdolné, co jí v cestu z mráčků sypou zástupy amoretů lijavce růží. S hudbou jede souzvuku něhy, plesu, smrtelníků poslední kotva zářná, úsměv sladký v života černé stíny do vichřic hází. Tak ji mohl viděti ve snu krásy renaissance nejeden starý mistr: Botticelli, na „Příchod jara“, mysle, Raphael snivý, 13 Božskýbožský kmet však, Tizian, ze všech nejlíp, neb on pronik’ podstatu její, v dvojí když ji viděl postavě u fontanu, zemskou i božskou. Snivá první, smyslně sladká druhá, obě pouze spojené mohou dáti celou rozkoš; božská by snadno v prachu étherná křídla Usmýkalausmýkala sobě. Pozemská sama vážné duší povzlety nestihla by, otrokyní hmoty jsouc, v svazku teprv věčny jsou obě. Kéž ty obě, spolu jen vítězící, stojí při Vás v života křižovatce, plnou rukou sypouce všecko kvítí lásky vám v duše! Ó, pak hravě splní se, u fontanu co snil božský Tizian: zemská s božskou ve Vás vzplanou souzvukem pravé lásky zítra i vždycky. 14