PES.

PES.
Z blízkého za mnou vyběh’ pivovaru, byl neúhledný, obyčejný pes, měl krevní podlitiny v očí páru, hřbet odřený ran mnohých jízvy nes’! Však přítulně po stopě kráčel mojí, co chvíle zbožně oči ke mně zved’, ni slepic nevším’ si, jež v hustém roji přes cestu spěly v blízké louky střed. O plášť můj otřít se, jen čekal na to; čím jemu jsem se zdál, bych vědět chtěl, šel věrně za mnou vodou i skrz bláto, já nelichotil mu – on přece šel! Jej nezlákalo druhů laškování, dál za mnou kráčel oddaně a sám, snad cítil přec, že v náhlém zadumání o duši bědných zvířat přemítám. Snad nevědomky duše naše obě si rozuměly v jedné chvíli tu; 59 já nemoh’, pse, co cítím, říci tobě, ty chápat, co vše v mojím soucitu. I ptám se, nerozbornou hráz a tvrdou proč Příroda tu vzpjala mezi nás? Jak rozluštiti hádanku tu tvrdou, pes, člověk – jedné Psychy v tom jest hlas. Té, která mluví kamenem i květem, jež země nitro žárem zahřívá a mluví láskou, jíž jsme jedním světem, na který se Bůh-slunce usmívá. 60