SVĚTLUŠKY POD SVOJANOVEM.

Jaroslav Vrchlický

SVĚTLUŠKY POD SVOJANOVEM.
Svatojanských mušek rej šlehl mi až v obličej, když jsem letní nocí dlouhou, se svou bolestí a touhou noci ve tvář zřel, v dálku odjížděl. Světelné vy atomy, kmitající pod stromy, září věčného jste světla, kde zlá moc, jež by ho zhnětla? Ztají ono v sled ve vás lesk i vznět. Vy jste známky života, jenž kol vře a klokotá, nevíte, jak jsem vás zdravil, div se cestou nezastavil vida, jak váš jas v travinách se třás. Bludná hvězda nahoře, plesný rej váš v oboře 103 sesterská jest jedna záře, svatý odlesk boží tváře, jenž se, byť i mdlý, ve všem zrcadlí. Duch můj, chabá pápěrka, jako vy, nic, jiskérka, ale jak vy, hárá, plane, ať si v jas či do tmy kane, ať si v sladkých snech hraje ve stínech. Nuž, dál, sestry zářivé, kruhy svoje vířivé splítejte kol mého vozu tichou nocí, ve hlomozu co zní v spící dol rachot mojich kol. Cítě s vámi příbuznost, plachý, jak vy země host, jedno vím, že, kam se řítím, ze všech sil všem do tmy svítím, sobě, bratřím svým, nechť sklán zoufalstvím. Tak váš hravý, měkký svit zladil na souzvuk můj cit, divně se cos v srdci hnulo, jak bouř letní pominulo, jedu tich a blah v spících olšinách... 104