DOMUS MUNDUS.

Jaroslav Vrchlický

DOMUS MUNDUS. (Z trosek snu zachyceno.)
Byl palác velký dvacíti as pater, do hloubky zdi měl víc než deset sáhů, v mrak střecha ztrácela se jako kráter skrz vrata schody ve spirály dráhu zřel’s točit se velký amfiteater, zmok strašný ležel přes příč toho prahu, dva velcí obři, lebka jejich zlatá a z jílu nohy, hlídali mu vrata. A okny míhalo se v překotu sta šklebných mask. Byl Sion to i Babel. Sta žalmů znělo v tisíc kupletů, tu Kristus lkal a v tom se chechtal ďábel, „Chléb!“ zástup řval a jiný „Osvětu!“ Má věčně svíjet pod Kainem se Abel? Přes štít se dýmem větrná pěst hnala a Mene – Tekel – Ufarsim! tam psala. Ve středu sálu trůn stál z achatu a na něm děvka ze Zjevení Jana, 11 si z lůna trhala šat z brokátu a lůno bylo jeden vřed, hnis, rána... Had prs jí ssál, šílenství v záchvatu do vřavy řvala: „Neřestí jsem brána, já všecky rody země zdeptám, zdávím, chřtán pro nové si šimrám perem pávím!“ Můj duch šel kolem a prostoupil zdivem, zřel všecek vír ten, viděl, vážil, soudil, ve zmatku hesel šalebném a lživém zřel syna člověka, jak v tmách těch bloudil, jen plaše ohled po blesku se křivém,...křivém... Děs chřtán mi sevřel a pot vlasy proudilproudil, já prchal dál, v svůj šat se těsněj halil, jak v číši by kdos blín mi s krví nalil. 12