MARNO!

Jaroslav Vrchlický

MARNO!
Své duši chtěl jsem ironické a nové strojit divadlo, leč co v ní bylo ryzí, lidské, kams v bezdno hluché zapadlo. I namáhám se, tkám své dumy, však cítím, duše mrtvá je, mé slepé touze nerozumí, co psát na knih svých okraje? Vše zbytečné jsou lidské glossy. Jen jednou řekneš, co máš říc’. Jen oči mrtvých ještě prosí, však rty jich neřeknou již nic. 21